Je lepší ucho mít.

Zataženo, mlžno a bouřno

18. srpna 2014 v 15:16 | Annika |  Obrázky objektivem
Takovým méně kreativním názvem pro tento článek by také mohlo být "Telč, Javorník a Macocha". Tak nějak mi ale připadá, že onen název, který jsem nakonec použila, je možná malinko výstižnější...
Po prvním podařeném dni se nám náš velký epický výlet začal poněkud hatit. Byl nadále velmi hezký, ale ne vše vyšlo tak, jak by se hodilo. V Telči jsme bojovali se špatnými podmínkami pro focení. Na Bouzově jsme bojovali s časem. Či spíše přesněji, na Bouzov jsme vůbec nedojeli. V Beskydech jsme bojovali s mlhou a omdléváním jednoho nejmenovaného člena rodiny. V Moravském krasu jsme zpočátku bojovat nemuseli, ale pak se přihnala bouřka tak žertovná, že stěrače auta kmitaly v takovém tempu, že jsem z toho div zase nezačala omdlévat...


Po syté snídani v zámeckém penzionu Bouřňák Rozsochatec jsme se poskládali do auta a vyrazili k Telči. Navigace nás hnala těmi nejztracenějšími Kotěhůlkami, takže cesta ubíhala pomaleji, než jsem čekala. Mezitím ale aspoň přestalo pršet. Byla ale zato zima a nebe se tvářilo neuvěřitelně výhrůžně.


Krásných zelených turistických cedulek jsme si jakožto pražští suveréni nevšímali a vykročili intuitivně. Připadla mi nakonec ta nepříjemná role člověka, který si jako první ze skupiny uvědomí, že jdeme blbě. Místních jsme se však ptali jen jednou. Pak už jsme se dokázali rychle zorientovat a s hořkým úsměvem si uvědomili, že cesta od parkoviště k náměstí byla lehká jako facka.


Při vstupu na náměstí se nám otevřel malebný pohled na věhlasné barevné domy s podloubím. Že však ještě bylo ráno, vyskytovalo se zde plno dodávek, které nám bránily fotit průčelí domů v celé jejich kráse.


Zpočátku jsme tedy jen bloumali náměstím, prohlíželi si jeho krásu v pošmourném osvětlení a občas udělali nějaký ten vesměs nepovedený snímek.



Na druhém konci náměstí jsme nalezli další bod našeho programu, tedy místní zámek. Že jsme spěchali, koupili jsme si lístky jen na jeden prohlídkový okruh - reprezentační místnosti. Soukromé pokoje si necháváme na jindy, aspoň máme dobrý důvod se sem ještě někdy vrátit :-)



Ani jsem si nestihla obejít celé nádvoří, když se vynořila slečna průvodkyně a zavedla nás do vedlejšího menšího dvora. Zde nás uvítalo šermířské duo. Muž měl meč, žena byla neozbrojená a oblečená jako šlechtična. Zpočátku se jen špičkovali, pak přešli do hádky a nakonec muže žena odzbrojila a zaútočila. Chlapík hned oslovil diváky, jestli nemáme něco, čím by se mohl bránit. Předpokládám, že obvykle lidi nic nemají, tak je pointou souboje to, že on jí meč i přes neozbrojenost nakonec opět nějak sebere. Při naší příležitosti však můj otec nelenil a po položení dotazu šermíři podal bez mého dovolení můj fešný oranžový deštníček značky Ikea.


Omlouvám se za děsivou kvalitu předchozí fotky, hýbali se moc rychle a já stála blbě.
Po šermířském vystoupení, při němž nás mimochodem šermíři během svých hádek stručně seznámili s místní historií, jsme vstoupili dovnitř. Zde nás pak čekala prohlídka rozličných krásných síní a síněk, které byly kromě výkladu průvodkyně doplněny cedulemi sdělující nám, jaká se v dané místnosti točila televizní pohádka. Na Telči se například částečně natáčela má velmi oblíbená pohádka Jak se budí princezny. Zbývající jsem pak už neznala.


Prohlídka uběhla rychle a moc se nám líbila. Jako obvykle se v interiérech nedalo fotit, tudíž i dnes bez obrázků. Co jsem tak zatím zažila, se dalo fotit uvnitř bez příplatku jen na Housce. A tam to bylo dost divné.
Jako obvykle jsem si chtěla koupit na pokladně malé leporelko s fotkami ze zámku, abych měla na jeho interiéry aspoň nějakou památku. Mám už jich od dětství docela hezkou sbírku. Během naší prohlídky však začala polední pauza, tak jsem se rozhodla se na zámek vrátit později. Šli jsme tedy nejprve na oběd.



Náměstí se mezitím celkem vyklidilo. Ubylo osobních automobilů i dodávek. Mohli jsme se tedy znovu pustit do focení.
Poobědvali jsme dobrou polívku a zatímco sestra s otcem v hospodě na tabletu zkoumali trasu z Telče k Bouzovu, vydala jsem se znovu na zámek, kde jsem si konečně koupila vysněné leporelko. A pak již nastal čas se s krásnou Telčí rozloučit a vyjet zase o dům dál. Bouzov čekal.


Tento obrázek fotil táta. Je to první fotka, která porušuje mou zásadu, že na tento blog nebudu přidávat fotografie se svou osobou. Kdo mě najde? :-)

Vymotali jsme se z Telče a opět přes vesničky jsme se propletli k dálnici, po které jsme měli pokračovat k Bouzovu. Zde nás ovšem zradilo úplně vše, co nás zradit mohlo (včetně počasí, na které si tu pořád stěžuji - konečně se rozpršelo). Na dálnici probíhaly opravy v proudu směrem na Brno, který jsme potřebovali, a nemohli jsme se na něj dostat. Museli jsme jet tedy na Prahu. Dlouho, dlouho trvalo, než jsme našli exit, který nás hodil do správného proudu. Ztratili jsme spoustu času. A když jsme se do něj konečně dostali, nepřehledné značení nás zmátlo a z dálnice jsme omylem sjeli - na tom místě, odkud jsme se předtím napojili. Všichni jsme se rozčílili nad tou marností, a tak jsme se rozhodli na dálnici vykašlat a jet po okreskách. Pršelo, míjeli jsme jednu vesnici za druhou a Bouzov byl podle navigace pořád ještě nesmírně daleko. Kilometry ubíhaly pomaličku. Zastavili jsme na pumpě, natankovali benzin a prodavač nám daroval balíček nesmírně hnusných mentolových bonbónů. A Bouzov pořád nikde.
Odpoledne zvolna začalo přecházet ve večer a my, od Bouzova stále daleko, jsme dosažení tohoto cíle vzdali. Nemohli jsme si dovolit přijet pozdě na posezení s příbuznými a oslavu ku příležitosti získání doktorátu jednou z mých tet. Aspoň máme plán na příští léto.
Další výlet nás měl čekat druhý den - a to společně s jinou tetou a strýcem.

※ ※ ※

Když jsem další den ráno rozhrnula závěsy a chtěla pohlédnout na důvěrně známá místa mého dětství, neviděla jsem nic. Padla mlha. Tak to asi na ten Javorník nepolezem, řekla jsem si v duchu. Nic takového ovšem ani nenapadlo akční tetu. Jedenáctá uhodila, obuli jsme pohorky a skrz bílé neprostupno srdnatě vyrazili.


Zpočátku cesta byla pohodová. Šli jsme v našem typickém pořadí: vpředu kráčel strýček (na to, že jej nedávno operovali velmi energicky), za ním já a táta, daleko za námi v živé debatě sestra s tetou. Avšak asi po půl hodině jsem najednou zjistila, že se mi jde hůře a hůře. Dýchalo se mi špatně, viděla jsem divně. A že se znám, raději jsem zažádala o přestávku.
Vzduch byl šíleně vlhký a hustý, tlak neskutečně nízký. Tuto zkoušku jsem nezvládla. Miluji chození po lesích, po kopcích, po horách. Vlastní tělo mě ale zradilo.


Po celou cestu jsem musela nesčetněkrát zastavovat. Šlo se mi tak hrozně, jako snad ještě nikdy. A to cesta na Javorník nebyla nijak komplikovaná. Žádné prudké stoupání, žádné skály a kořeny. Nahoru se dokonce dalo dojít po asfaltce, my se z ní ale asi v půli cesty vzdálili.
Brzy se naše tradiční pořadí proházelo. Vzadu za tetou a ségrou jsem se nyní táhla já. A abych měla pro své věčné přestávky i jiný důvod kromě nahánění krve do hlavy, fotila jsem.


Počasí mi sice podlomilo zdraví a krajina okolo kvůli němu zmizela, jiné věci ale zkrásněly. Tráva byla doslova obsypána perličkami rosy. A pavučiny, za běžných okolností ohavné, se proměnily v působivou okrasu.





Když jsme se dohrabali nahoru, zalezli jsme do hospůdky na polívku. Zelňačka a hrnek silného černého čaje mi udělal líp. Okna byla zavřená. Když obsluha jedno otevřela, bylo vidět, jak se mlha dovnitř žene jako mořská vlna.
Po přestávce jsme došli k rozhledně. Vynořila se naproti nám znenadání, skoro jsem se jí až lekla. Nahoru jsme samozřejmě nelezli, ani nevím, jestli vůbec byla toho dne otevřená. A pak už nás čekala jen cesta dolů. Tentokrát již jen s jedinou zastávkou. A mlha se stále netrhala...


※ ※ ※

Druhý den jsem celý strávila zalezlá na chalupě s kandži a odbornou četbou. Nebe bylo bez mráčku a slunce pálilo. Když jsem vyšla přes silnici na kraj pole, v dálce jsem proti prosvětlené obloze viděla rozhlednu na vrcholu Javorníku.

※ ※ ※

V rodném městě jsme strávili dvě noci, pak jsme vyrazili již značně unavení směrem k Praze. Po cestě jsme však ještě měli malou zajížďku. Propast Macocha a Punkevní jeskyně. Podobně jako jsme letos vzdali Bouzov, loni se nám nepodařil výlet právě sem. Lístky na prohlídku jeskyní byly vyprodány, prohlédli jsme si tedy propast jen z vrchní vyhlídky. Letos jsme si však vstupenky dopředu zarezervovali. Naší jedinou starostí tedy bylo včas dojet.


Když jsme dorazili na parkoviště, byla jsem zpočátku znechucená svým prvním dojmem. Šíleně turistické místo. Chybí už jen vietnamské stánky s kravinami všeho druhu nebo kolotoče, napadlo mě. Naštěstí se však do jeskyní muselo jít ještě kousek pěšky sice po silnici, ale přírodou kolem šumící říčky. I tak mě ale během oné procházky několikrát rozčílily takové ty malé turistické mašinky pro rodinky s dětmi.


Dorazili jsme s předstihem. Stihli jsme se poklidně naobědvat a volným tempem dojít ke vstupu do jeskyní, kde jsme stejně ještě dvacet minut posedávali. Během našeho čekání dorazili i jacísi dva nechutní neotesaní výrostci - takové ty typy, co si na veřejnosti nahlas pouští špatnou hudbu a místo interpunkce používají "vole" - tohle ale byli cizinci. Modlila jsem se, aby nešli v naší skupině. Šli. V jeskyních se ale naštěstí chovali vcelku slušně.


V jeskyních se fotit mohlo. Má digitální krabička samozřejmě ve tmě nepředvedla žádné zázraky. I tak jsem ale výsledkem celkem potěšená - předčil má očekávání, která byla asi tak temná, jako jezírko na následující fotce.


Slečna průvodkyně nám sdělila, že následujícím krápníkům se přezdívá Romeo a Julie. Jejich příběh je opravdu dojemný. Jsou skoro u sebe, ale nikdy se již nespojí. Tyto krápníky už totiž nerostou, protože ze stalaktitu kvůli jakýmsi posunům v půdě přestala stékat voda.


Fascinují mě lidé, kteří se do jeskyní vypraví v tílku, šortkách a tenoučkých sandálkách či žabkách. Potkala jsem jich opravdu nemálo. Copak si neuvědomují, že tam je zima, vlhko a kluzko?


Interiéry skalních dómů byly nádherné. Myslím, že to byly jedny z nejhezčích jeskyní, které jsem zatím navštívila. Některé chodby byly přírodní, jiné proražené dynamitem. Jednou takovou umělou chodbou jsme kráčeli, byla vlhká, studená, černá a žlutá od umělých světel. A pak najednou skončila a my se ocitli na dně Macochy. Udeřil nás těžký vlhký vzduch, který se najednou zdál velmi teplý. Ale ještě větším šokem byl právě ten majestátný pohled na zelené svahy propasti a nebe v široké skalní průrvě. Přirovnala bych to ke vstupu do obrovské katedrály.


V ústí propasti jsme viděli bílý mlžný opar a slyšeli šumění. Rozpršelo se, ach jo, došlo nám okamžitě. Prohlídka však ještě neskončila.


Tam jsme stáli loni, když nám návštěva nevyšla...

Sestoupili jsme ještě hlouběji pod zem, kde na nás u říčky Punkvy čekal převozník s loďkou. Já a otec jsme se ještě do ní vešli, sestra musela počkat na další. Loďka odrazila od přístavišťátka, zamávali jsme sestře bílým kapesníčkem a vpluli do dalších jeskynních chodeb.
Zde jsem foťák schovala do kapsy a jen se němě kochala. Líbilo se mi tu snad ještě více než v "suché části". Převozník nám vykládal, kudy plujeme a vše doplňoval vtipnými poznámkami a žertíky. Co ale asi nebylo v plánu byl ten okamžik, kdy se zpoza zatáčky poměrně úzké chodby najednou naproti nám vynořila jiná loď, která nám ucpala cestu. Za ní dokonce jela ještě jedna. Obě musely opatrně vycouvat.
Holčička na sedačce přede mnou začala pištět, že se srazíme a potopíme. Naštěstí jsme se ale jen lehounce ťukli.

Plavba uběhla rychle, možná až moc rychle, klidně bych se podzemní říčkou projela ještě jednou. Když jsme se dostali ven, zjistili jsme, že prší stále a hodně. Počkali jsme, než podzemí vyplaví i sestru a pak se vydali zpět do turistické zóny k autu.
Lilo opravdu silně. Když jsme nastoupili do auta a odjeli, nebylo přes bouřku vůbec vidět na cestu. Po chvíli se maličko umoudřila, ale těsně před Prahou znovu vypukla naplno. Z dálnice byl na chvíli potok, auta jela pomaličku, aby se nestala nehoda. Stěrače nestíhaly. A pak se náhle vyčasilo. Na naše sídliště na kopci nad městem jsme dojeli při doznívajícím romantickém západu Slunce...

A jestli neumřeli, šťastně spolu žijí dodnes.


Annika
 


Komentáře

1 Kika Kika | E-mail | Web | 18. srpna 2014 v 15:28 | Reagovat

fotky z Javorníku jsou moc krásné ;)

btw já mám Macochu celkem blízko, vždycky tam trnu jestli neuvidím někoho "live" skákat :O

2 Adina Adina | Web | 18. srpna 2014 v 16:01 | Reagovat

Fajn fotky...
Telč je pěkná, jsem kousek odsud :)

3 leani leani | E-mail | Web | 18. srpna 2014 v 18:16 | Reagovat

Páni, tam by se líbilo našim, přesně tohle zbožňují :D
mlžné fotky jsou náhodou super, a ta atmosféra v lese!

4 Pampeliška V. Pampeliška V. | E-mail | Web | 19. srpna 2014 v 7:56 | Reagovat

Anniko, to byl nádherný výpravný článek! :)
V Telči, jak víš, jsem taky letos byla. Jeli jsme tam na kole, parkovali kousek od pumpy na náměstí a stejně jako ty jsem se kochala krásnými průčelími a podloubími. Bohužel se mi rovněž nepodařilo zastihnout dobré světlo pro focení, tvé snímky vypadají nádherně. Líbí se mi například fotka z postranní ulice na náměstí, to je fakt skvělý záběr! :) Na zámku to jistě bylo pěkné, zvlášť ti šermíři zní dobře. A řekla bych, že naši taťkové by si rozuměli. :D Stále mám v hlavě živou vzpomínku na Den dětí, kdy se dobrovolně přihlásil ke klaunovi a něco tam dělal, co přesně, to bych se musela podívat na video. :D My jsme sice nebyli na zámku, jen jsme tam tak nahlédli, ale zato jsme vyšli schody na rozhlednu a pak se prošli zahradou a tam si zastříleli z luku. :)(A na té fotce jsem tě nenašla. :D)
Ačkoli na fotografiích vypadá les uvězněn v mlžném oparu epicky, poeticky a úplně nádherně, věřím, že to nebylo to nejlepší počasí pro výlet. Nemám to ráda, takové vlhko a neviditelno.. Každopádně fotky jsou nádherné, fotky z lesa, pavučinky a kapky rosy... ách, to je krásná fotka. Jak jsem už několikrát prohlásila, umění fotit je v nás. :)
Macochu bych také někdy ráda navštívila. Příběh Romea a Julie je vskutku dojemně výstižný a pohled ze dna propasti na svět se mi taky moc líbí, nehledě na to, že je prozářený lijavcem. :)
Líbí se mi, jak během putování vždycky máte důvod se vrátit - minule jste nestihli Macochu, za rok se třeba podíváte na ten Bouzov. :)

Jak jsem už řekla, skvělé fotky, skvělé vyprávění! :)

5 Slečna-intrikán Slečna-intrikán | E-mail | Web | 26. srpna 2014 v 19:53 | Reagovat

Tak svůj názor trochu překopu. Ty nejenže krásně a výstižně píšeš, ty i božsky fotíš. Sama se trošku zajímám o focení, a ty vždycky dokážeš vystihnout správné světlo, místo, dokážeš to dobře zaostřit. Jedním slovem nádhera.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama