Je lepší ucho mít.

Zápolení

4. srpna 2014 v 14:50 | Annika |  Knihy
Higuči Ičijó... Toto jméno si automaticky spojuji s povídkou V kalném proudu, kterou jsme zkrácenou četli před několika lety na gymnáziu, a jíž je tato paní autorkou. Ičijó byla jediným japonským spisovatelem, kterého jsme probírali, aniž by souvisel s literaturou těch, co přežili druhou světovou válku. Bohužel jsme však pouze jen četli onu povídku, další informace nám o ní profesor neřekl. Ani to, jestli to je žena nebo muž. Bůhví, jestli to profesor sám vůbec věděl, si občas ze žertu říkávám. Že je Ičijó žena, jsem totiž ve velkém šoku zjistila až před rokem; do té doby jsem ji považovala za muže. A když jsem ve své školní eseji o ní psala jako o panu Higučim, profesor mě vůbec neopravil, ba ani se okatě nebavil na můj účet, jak občas míval ve zvyku...
Teď jsem se po mnoha letech k této autorce z doby Meidži opět dostala. Tenkrát na gymnáziu mě vůbec nezaujala. Nyní mě však přímo nadchla!

A ještě malá poznámka. Je to totiž poprvé, co na tomto blogu píšu o japonském autorovi, tudíž chci předejít nedorozuměním a zmatkům. Podle japonského zvyku zanechávám na prvním místě rodové jméno před osobním. (Tudíž Higuči Ičijó je vlastně po česku "Ičijó Higučiová".) Stejným způsobem budu psát i jiná japonská jména, která se zde v budoucnu objeví.


Autorka: Higuči Ičijó
Z japonštiny přeložila a opatřila poznámkami a doslovem: Miriam Jelínková
Autorka studie o Joe Hlouchovi v závěru knihy: Alice Kraemerová
Nakladatelství: DharmaGaia
Rok vydání: 2008

O spisovatelce a jejím díle
Ičijó (pravým jménem Nacuko) poprvé upoutala mou pozornost před rokem v přípravném kurzu moderní japonské literatury. Mezi všemi probíranými muži byla jedinou ženou. A přirozeně mi ulpěla v paměti právě díky onomu nečekanému prozření ohledně její pohlavní identity, o kterém píšu v úvodním odstavci.
V doslovu knihy Zápolení jsem se nyní dočetla trochu více o jejím životě a byla jsem jejími osudy pohnuta. Stručně se vám je nyní pokusím podat. Narodila se v roce 1872, nedlouho poté, co padla vláda tokugawských šógunů a dlouho uzavřené Japonsko se otevřelo vstříc světu a začalo přejímat vědění a zvyky Západu. Ač měla poměrně dobré společenské postavení, její rodina upadala do čím dál větší chudoby. Ičijó toužila živit svou matku a sestru svým psaním, avšak bezúspěšně. Zchudlá rodina se ve výsledku odstěhovala do domu poblíž zábavní čtvrti Jošiwara, kde Ičijó poznala místní poměry a způsob života, což se jí stalo inspirací pro další díla. Otevřela si krámek s cukrovím, ale ten neprosperoval. Nakonec se jí jako spisovatelce začínalo vcelku dařit, ale v té době jí již mnoho života nezbývalo. Vážně nemocná tuberkulózou zemřela ve dvaceti čtyřech letech.

Příběh
Čtyři krátké prózy, které paní Jelínková vybrala do této knížky - V kalném proudu, Za úplňku, Zápolení a Rozcestí - Ičijó napsala již v posledních letech žití. Všechny mají společné to, že odrážejí pocity a životy obyčejných lidí či společenské spodiny v době autorčina života, tedy na konci devatenáctého století.
V próze V kalném proudu sledujeme ve dvou dějových liniích prostitutku Riki a jejího bývalého milence Genšičiho, a jejich boje s vlastním neštěstím. Povídka Za úplňku sleduje pohnutý osud vdané Oseki, která již nedokáže snést krutou tyranii manžela pocházejícího z mnohem vyšší společenské vrstvy než ona sama. Zápolení, podle nějž nese název celý výbor, ukazuje život dospívajících dětí na kraji zábavní čtvrti. A Rozcestí zachycuje přání a city opuštěného patnáctiletého sirotka.

Dojmy
Při pohledu na starojaponskou krasavici na obálce jsem si okamžitě představila, že se mezi stránkami ukrývá poetické vyprávění podobné Příběhu prince Gendžiho. Nicméně jelikož už jsem s autorčinou tvorbou měla tu čest, tušila jsem, že očekávání květnatosti bude naprosto liché. A byla to pravda. Jakmile se začtete hned do prvního příběhu, který začíná rozhovorem dvou prostitutek, budete přímo zasypáni hovorovým a nespisovným jazykem, který autorka používá v přímé řeči svých postav. To, že postavy opravdu mluví tak, jak je v jejich prostředí přirozené, mi připadá skvělé. A styl je celkově velmi čtivý právě díky velkému množství živých dialogů.
I přes jakousi drsnost, která dýchá právě z hrubé mluvy obyvatel zábavní čtvrti, je však celá kniha prodchnutá jakýmsi nenápadným, ale přesto patrným poetickým půvabem, za který dozajista nemůže jen ten fakt, že časy, kdy vyhoštěné na kraji města kvetly domy gejš a nevěstince a ulice brázdili místo automobilů rikšové, už dávno minuly. Higuči Ičijó je výborná vypravěčka, která umí dobře zachytit detaily, které jako by příběhům dodávaly další rozměr.


Jošiwarský nevěstinec; fotografie z 90. let 19. století

Pro ještě názornější ilustraci meidžiovského Japonska je celá knížka prokládána dobovými fotografiemi ze sbírek známého českého japanofila Joe Hlouchy, který sám Japonsko dvakrát navštívil na počátku 20. století a napsal celou řadu japonerií. Mimochodem, i tomuto muži se věnuje stále probíhající výstava Japonismus v českém umění, o níž jsem psala koncem července.

Nenacházím nic, co bych knize vytkla. Času věnovaného čtení rozhodně nelituji. A máte-li i vy rádi tklivé příběhy prostých lidí nebo zajímáte-li se o Japonsko, myslím, že i vám by se Zápolení mohlo líbit!

Hodnocení: 9,5/10

※ ※ ※

Obálka: Goodreads
Ilustrační foto: OldPhotosJapan.com

Annika
 


Komentáře

1 V. V. | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 19:23 | Reagovat

Jak tak o tom píšeš, myslím o tématu a autorčině stylu psaní, lehce mi to díky těmto dvěma věcem připomíná knížku, kterou jsem tento týden přečetla, Sestra a sestřička od Magdaleny Váňové.
Jinak, to s těmi jmény mě nepřekvapuje - japonská jména nerozeznám ani náhodou a občas udělám chybu i třeba u anglických. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama