Je lepší ucho mít.

Putování nejen za spisovateli

7. srpna 2014 v 16:21 | Annika |  Obrázky objektivem
Červenec začal končit a nastalo období, kdy naše rodina vyjíždí na nejrůznější výlety. Letos jsme se zpočátku nemohli rozhodnout, kam pojedeme. Ty nejslavnější a nejatraktivnější české hrady a zámky už jsme povětšinou navštívili a jelikož výlet měl být jednodenní, nechtěli jsme vybírat žádnou dalekou destinaci nebo dlouhou túru. Nakonec jsem to byla já, koho napadl první cíl první výpravy - památník Karla Čapka nedaleko Staré Huti. Byla jsem tam na školním výletě v raných letech základky a záložka do knihy, kterou jsem si tam tehdy koupila jako suvenýr, mi dodnes dobře slouží. Právě ona mi toto místo připomněla.
Já sama jsem od Čapka četla jen Dášeňku (dávno), Povídky z jedné a druhé kapsy (a málem se u nich ukousala nudou) a drama Ze života hmyzu, které stvořil spolu se svým bratrem Josefem. Jeho tvorba mě nikdy příliš nelákala, její tematika mi není moc blízká. Otec a sestra jsou však jeho velkými obdivovateli, napadlo mě tedy, že Čapkova hezká osamělá vila u rybníka Strž by je mohla zajímat.
Matku vzápětí napadlo, že když už pojedeme do Staré Hutě, která je kousek od Dobříše, mohli bychom rovnou i navštívit dobříšský zámek. Od otce jsem se dozvěděla, že právě na tomto zámku pobývali v dobách socialismu režimem uznávaní spisovatelé. Druhý cíl byl tedy vytyčen a náš "spisovatelský" výlet mohl slavně započít.


Bylo to poprvé, co jsme jeli autem podle navigace v sestřině tabletu. Celou cestu jsem pozorovala, jak naše značka běží po mapě (a občas vlivem jakési chyby sjede ze silnice hluboko do lesa nebo do pole). Ani s ní se nám však do celkem blízké Dobříše nepodařilo dojet bez chyb. Zamotali jsme se někde před Zbraslaví - aneb milujeme pražský okruh.
Nakonec jsme ale bezpečně dorazili, zaparkovali na parkovišti nedaleko rybníka Strž a několik minut pokračovali pěšky, až jsme dorazili k mezi stromy ukryté vile.


Jak jsem stála v zahradě, začal se mi pomalu vybavovat onen asi třináct let starý výlet, kdy jsem tu byla poprvé. Stihla jsem si však vzpomenout jen na svůj batůžek s panenkou Barbie, sušenku, kterou jsem svačila, a bílou kovovou židli, na které jsem seděla v zahradě. Pak už jsem totiž vstoupila dovnitř, kde jsme si zakoupili vstupenky a pustili se do prohlídky budovy. U pokladny prodávali mimo jiné i záložky do knihy. Už trošku jiné, než je ta moje stará.


Ač jsem z naší výpravy měla ke Karlu Čapkovi asi nejchladnější vztah, celou expozici jsem procházela ze všech nejpomaleji. Podrobně jsem si pročítala všechny cedulky a prohlížela si vše. A i přesto, že mi tento spisovatel není moc blízký, dokázala jsem si na výstavě najít i "to svoje".

V první řadě mě zaujaly kostýmy ze hry Ze života hmyzu. Toto drama jsem měla v maturitním seznamu. Připadalo mi tenkrát před rokem chytré dát si k maturitě aspoň nějakého Čapka, neb se o něm dalo dobře hovořit, zde navíc k tomu ještě i o Josefovi. Ač jsem to tehdy nečekala, líbilo se mi a ráda bych jej někdy viděla živě.


Nesmírně mě potěšilo, když jsem zaostávajíc za ostatními najednou zaslechla z vedlejší místnosti sestřin hlas: "Anniko, znaky!" A o nějakou chvíli později, když jsem stoupala do prvního patra, ještě jedno takovéto zvolání. Ano, ve Strži měli i Čapka v japonštině. Když jsem se pak skláněla nad vitrínkami a vesele si luštila kanu a znaky, cítila jsem se z jakéhosi nepochopitelného důvodu báječně.

Konkrétně zde byla Dášeňka čili život štěněte (Koinu no seikacu: Dášenika)...


... bohužel Dášeňkou lehce zcenzurovaná Pudlenka (Pudorenka)...


... a tohle bych si tipla na Povídky z jedné a druhé kapsy (Poketto no naka no Čapekku).


A na třetím místě mě jakožto milovnici starých věcí a interiérů zaujalo samotné vybavení vily, ať už jde o nábytek nebo třeba jen o šachovou soupravu s jednou poškozenou figurkou (jestli se nepletu, okousala ji Dášeňka).





Nejvyšší patro domu je zasvěceno spisovateli Ferdinandu Peroutkovi, Čapkovu příteli, a herečce Olze Schneipflugové, Čapkově manželce. Zde jsme to prošli spíše rychleji. Zaujal mě Peroutkův pokoj a líčidla a doplňky Olgy Schneipflugové.



Poté, co jsme si vše prohlédli, jsme tichou vilu opustili a vydali se za dalším cílem toho dne, zámkem v Dobříši. Nebe se mezitím trochu zatáhlo, tak jsme doufali, že nesprchne.




Báli jsme se, že budeme zámek muset složitě hledat, ale dopadlo to přesně opačně. Přijeli jsme do Dobříše a téměř první budovou, které jsme si všimli, byl právě on. Skoro jsme našemu štěstí nemohli uvěřit.


Zaparkovali jsme na parkovišti nedaleko od zámku, ale než jsme se vypravili dovnitř, rozhodli jsme se poobědvat. Při jídle jsme v restauraci v televizi sledovali tehdy zvolna chýlící se ke konci Tour de France, ale zrovna když to začalo být zajímavé, už jsme bohužel dojídali. Vydali jsme se poté zpět k zámku a těšili se na prohlídku.


Bohužel jsme přišli ve špatný čas, prohlídka akorát začala a další se měla konat za hodinu. Využili jsme tedy tohoto času k procházce po anglickém parku za zámkem. Do francouzského parku, který zde byl také, jsme nešli. Platilo se zde vstupné a stejně nám připadal malý. Bohatě nám pak stačil pozdější pohled ze zámeckých oken.


V anglickém parku byl klid a čas nám utekl skoro až nečekaně rychle. Poté, co jsme se přesunuli na nádvoří, které je možno vidět na předchozí fotografii, nastal čas prohlídky. Provedl nás sympatický průvodce, jenž mluvil velmi poutavě a jehož jsem si z žertu v duchu podle jeho vzhledu překřtila na "Hobita".

Místnosti v zámku byly hezky vybavené a snad jediné, co mi při prohlídce trochu překáželo, byly gigantické bačkory proti poškození a zašpinění podlah. Viděli jsme mimo jiné i jeden ukázkový "spisovatelský pokoj". Od konce druhé světové války do devadesátých let sem totiž jezdívali pobývat rozliční čeští spisovatelé. Měli přístup do všech částí zámku. Docela jim závidím. Moci žít a tvořit na takovém hezkém místě, písmenka by se ze mě jen sypala :-)


Uvnitř se fotit nesmělo, tudíž jsem žádné snímky nepořizovala.

Prohlídka se nám všem velmi líbila, a že jsme z ní byli v dobrém rozmaru, zakončili jsme den v místní cukrárně. Potom však již nastal čas návratu do Prahy. Druhého dne jsme se nikam jet nechystali, až další den jsme pak vyrazili opět na jednodenní výpravu - tentokrát do skal na Kokořínsku. Tam jsem však téměř nefotila a vlastně ani není příliš o čem vyprávět, nic moc jsme nezažili, jen si užívali hezké přírody. Mimochodem, i tento výlet jsem absolvovala již podruhé v životě, poprvé jsem na Kokořínsku byla se skauty před zhruba sedmi lety. Zde jest ilustrační foto:


Uplynul pak krátký čas bez výletů, než jsme se vydali na další, a ten měl trvat hned několik dní. O něm však až v příštím článku...


Annika
 


Komentáře

1 Reina-sun Reina-sun | Web | 7. srpna 2014 v 18:27 | Reagovat

Prázdniny a výlety, jak to k sobě ladí!
Ani jednu ze zmíněných budov/lokalit jsem nenavštívila :(
Hledám na zítra něco bližšího.
Zámky a hrady zbožňuju. Tak ses alespoň mohla projet v těch bačkorách po dlažbě! :D

2 agrenej agrenej | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 13:19 | Reagovat

Vypadá to na velmi krásně strávený den. :-) To u mě se teď taky začaly rojit výletové články. :-D Akorát já to nepopisuji tak důkladně, jako ty. :-)

3 V. V. | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 19:57 | Reagovat

Já jsem od Čapka zatím četla jen Válku s mloky a několik z Povídek z kapes. Dášenku jsem nečetla, ale od Josefa mám samozřejmě v živé paměti Pejska a kočičku a také si pamatuji na Pudlenku.
Vím, že jsme se jednou s rodiči byli podívat v Malých Svatoňovicích, ale tehdy jsem byla ještě dost malá na to, abych si z toho něco pamatovala. Do domu Karla Čapka a jeho ženy Olgy bych se ráda podívala. Češtinářka nám na jaře pouštěla film o Karlu Čapkovi, nějak jsem zapomněla název, a většina děje se právě v tomto domě odehrávala. Bylo by tedy hezké si jím projít a vidět naživo to, co je na tvých fotkách. :)
A co se týče zámku v Dobříši, ráda bych ho navštívila. :)

(Mimochodem, co že tak chladné oslovení Matka a otec? :D)

4 Annika Annika | Web | 9. srpna 2014 v 22:54 | Reagovat

[1]: Za to by mě pan Hobit asi moc nepochválil :-D

[3]: No, vždycky jsem o svých rodičích byla zvyklá psát jako o matce a otci, ač v reálu je samozřejmě zvu důvěrně. Možná to působí chladně, ve skutečnosti ale máme výborné vztahy :-) Je to prostě zvyk. Přitom o sestře často píšu jako o ségře nebo o sestřičce, nevím čím to je :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama