Je lepší ucho mít.

Prague Shakuhachi Festival 2014

27. srpna 2014 v 21:08 | Annika |  Tajemná říše žaponská
Že se u nás koná takováto akce jsem věděla již dlouho, ale nikdy jsem se neodhodlala na ni vypravit. Až letos - společně se spolužákem z vysoké - jsem se rozhodla jít na festival podívat a rovnou se i přihlásila na začátečnické kurzy šakuhači. O samotných kurzech a o tom, jak se mi na nich dařilo, jsem již článek publikovala; zde se hodlám věnovat tomu ostatnímu, co se mi na festivalu přihodilo, ať už to jsou strhující koncerty, poznávání nových lidí nebo i občasné zmatky a nejasnosti...


Tento rok se festival konal již po osmé. Návštěvník měl možnost poslechnout si starší i soudobou hudbu (nejen) pro šakuhači na rozmanitých koncertech, navštěvovat odborné přednášky a samozřejmě účastnit se lekcí hry na tuto japonskou bambusovou flétnu. Krom šakuhači však bylo možné přihlásit se i třeba na kurz hry na koto nebo dokonce na slovenskou fujaru. Více informací lze nalézt na oficiálních stránkách Prague Shakuhachi Festivalu.

※ ※ ※

V pátek k večeru jsem dorazila k budově HAMU na Malostranském náměstí. Čekala mě registrace a obdržení průkazky účastníka kurzu, se kterou jsem pak měla volné vstupy na všechny koncerty. Zde jsem pocítila první zmatky, neboť registrace stále nezačínala. Zpoždění nakonec trvalo asi tři čtvrtě hodiny a my se spolužákem A. jsme se mezitím div neukousali nudou tlachajíce o našich veselých příhodách s pavouky a jiných hlubokomyslných tématech.
Po čase se začaly prostory festivalu plnit. Trošku nás překvapilo, jak se většina lidí mezi sebou zná a kolik je zde zahraničních návštěvníků. Na zahajovací koncert jsme se nezdrželi a vrátili se raději domů. První den v nás zatím zanechal spíš rozpačité pocity.

Slibované průkazy nám v pátek nedali, ale řekli nám, že si pro ně máme dojít v půl deváté ráno. Nevěděla jsem ale kam. Na pokladnu? Na první bod programu, jenž nesl mysteriózní název "RO-buki & introduction - all teachers". Když jsem stanula v průjezdu do nádvoří HAMU, vůbec jsem netušila kam a co a jak. Ani ne minutu po mě však dorazil A. a suverénně se vydal do přednáškového sálu, kde měl začít program, a já za ním.
Slovům "introduction" a "all teacheres" rozumím. Došlo mi tedy, co se zhruba tak bude dít. Vůbec jsem ale netušila, co by mohlo být RO-buki.
V místnosti se shromáždili účastníci všech kurzů a rozsadili se do lavic. A pak jakýsi pán - pochopila jsem, že to bude jeden z lektorů (později jsem zjistila, že to dokonce byl náš lektor) - vzal šakuhači a začal na ni hrát jeden tón. Všichni ostatní vzápětí popadli své nástroje a začali hrát tentýž tón. S A. jsme neměli flétny a byli jsme zpočátku dost vyděšení, co se to děje. Znělo to jako siréna. Málem jsem nadskočila, když začal dout do flétny člověk sedící přímo za mnou. Hrál opravdu velmi silně. V duchu jsem prskala: ty nevychovanče, mohl bys mi okamžitě přestat troubit přímo do uší? A až, když se začali po deseti minutách představovat učitelé a význační hosté, jsem zjistila, že ona osoba vydávající mocný, bubínky trhající zvuk je nejvýznamnější host festivalu, slavný japonský šakuhačista Fudžiwara Dózan.
Teprve poté, když jsem se dozvěděla, jak je to s notami na šakuhači, mi došlo, co znamená "RO-buki". "Ro" je nejhlubší tón na šakuhači, tedy západní "d1". A "fuki", v tomto případě tvar "buki", znamená foukání. RO-buki je tedy hraní tónu "ro". Konalo se každé ráno jako jakási šakuhačistická rozcvička a trvalo zhruba deset minut.

Toho dne mi také začala první z šesti lekcí trvající hodinu a půl. Měli jsme jí v strašně krásné učebně. Celkově jsem se na HAMU vůbec necítila jako ve škole - spíš jako na zámku - snad proto, že HAMU sídlí v budově Lichtenštejnského paláce. Všude koberce, dvojité dveře, klavíry, široké schodiště, zajímavá zákoutí a chodby. Naše škola v Celetné je jí z hlediska spletitosti a zajímavosti podobná, z hlediska estetického jí však nesahá ani po kotníky.

Večer pak začal první koncert z pěti, na který jsem byla rozhodnuta jít. Jmenoval se Zen: Ticho a zvuk. Vystoupilo šest skvělých hráčů na šakuhači, z nichž nikdo mimo Fudžiwary Dózana nebyli Japonci. Jak kdosi během festivalu řekl: šakuhači již není jen záležitostí Japonska, ale záležitostí srdce. Byl mezi nimi i Christopher Yohmei Blasdel, který vyučoval nás - začátečníky první tři lekce. Druhý z našich učitelů, Antonio Enzan Olías, na koncertě nevystupoval, ale slyšela jsem jej druhý den hrát půvabnou skladbu Kaze no uta.
Všechna čísla byla úžasná a hráči rovněž. V první polovině mě velice zaujala skladba Sokkan, kterou zahrál Jim Franklin. Ale snad tím nejkrásnějším bylo právě vystoupení Fudžiwary Dózana. Hrál skladbu Kógecu-čó a byl to opravdu neopakovatelný zážitek. V šakuhači se zatím nijak dobře nevyznám - při tomto čísle jsem ale měla pocit, že opravdu slyším špičkového hráče.

※ ※ ※

Následujícího dne jsem RO-buki nestihla, protože mě zradila doprava - ale stejně jsem neměla flétnu, tak to nevadilo. Den jsem tedy zahájila hodinou a půl dechových a relaxačních cvičení, kde jsem se - v halence, sukni a silonkách - příjemně uvolnila a prodýchala. Poté jsem se odebrala na druhou začátečnickou lekci - opět v půvabné třídě - a po ní mě čekalo volno. Poobědvala jsem, přečetla asi padesát stránek Pratchettovy Čaroprávnosti, v knihkupectví si prohlédla knihy s fotografiemi Prahy z devatenáctého století a tím se uvedla do romantické nálady a na to vyrazila na sraz v čajovně se spolužáky. Moc nás žel nepřišlo a já sama musela po hodině a půl odejít - čekal mě další koncert - ale i tak to bylo fajn posezení.
Před koncertem jsem si povídala se sympatickou česky mluvící Japonkou v mém věku, se kterou jsem se poznala již v sobotu. Jak už to tak se mnou bývá, měla jsem nejprve trošku strach se s ní bavit - ach ta mezilidská komunikace - ale jakmile jsme později objevily naši společnou vášeň pro krasobruslení, led byl prolomen. S touto slečnou jsem pak trávila čas spolu s A. téměř po celý festival.
Koncert, na který jsme se spolu vypravily, byl jedinečný tím, že zde nefigurovala šakuhači. Šlo totiž o klasickou indickou hudbu. V tomto žánru se naprosto vůbec nevyznám, tudíž jsem se chtěla poučit. Vystoupili dva hudebníci, Amit Chatterjee, zpívající a hrající na sitár a surbahar, a Jan Dvořák, který jej doprovázel na nástroj zvaný tanpura. Že existuje něco jako surbahar nebo tanpura, jsem vůbec netušila. Rozhodně ale jde o zajímavé a libozvučné nástroje. Surbahar je zjednodušeně takový trošku větší sitár s hlubším zvukem, tanpura je rovněž strunná, ale jinak se drží a vydává krásný, jakoby přelévající se, meditativní zvuk. I tento koncert se mi nesmírně líbil. Příjemné uvedení do vod neznámé tajemné indické hudby!

※ ※ ※

Ani v pondělí jsem nešla na RO-buki. Nutně jsem se potřebovala vyspat a lekce začínala až po obědě. Vyrazila jsem tedy na Malostranské náměstí až okolo poledne. Lekce byla toho dne dvojitá a tedy vyčerpávající - ale povedlo se mi poprvé vydat pořádný tón, dokonce i obtížné "ro" se ozvalo - odplazila jsem se tedy do čajovny, kde jsem zalehla do svého oblíbeného křesla a v něm se za popíjení kořeněného čaje oddávala relaxaci a čtení Neffovy Veselé vdovy. Poté mě ještě čekala návštěva knihovny, kde jsem ulovila několik cédéček, a pak již nastal čas se znovu odebrat na HAMU, kde měl začít můj třetí koncert, Vnitřní krajiny, současné mýty. A to bylo pro mě asi nejlepší představení z celého festivalu.
Každá skladba byla jiná - jinak poutavá - snad jen Tančící Phlogiston byl pro mě lehce neskousnutelný. Ale Sono no aki, Silent/Listen, Songs from the lake a Kaze no uta (dvě poslední zmiňované obzvlášť)... Těžko se mi vyjadřují pocity z nich slovy. Nejvýstižnější je asi "Áááách!" Odešla jsem vyčerpaná, ale nádherně hudebně naplněná.

※ ※ ※

Poslední den festivalu jsem zahájila na RO-buki, ale opět jen jako posluchač, protože nemám vlastní flétnu a v okolí nebyl nikdo, kdo by měl dvě. Jelikož jsme neměli klíč do třídy, spustili jsme "ro" na chodbě. Byli jsme pak ale vyhozeni nějakou paní z HAMU, přesunuli jsme se tedy do starobylé gotické věže s dřevěným schodištěm krásně obtáčejícím vnitřní stěny. Hráči se spontánně rozestavěli různě na schodech, na odpočívadlech i dole pod schody a začali každý hrát svůj tón. Atmosféra byla neuvěřitelná! Hned po pondělním koncertě bylo právě těchto několik minut mým druhým nejzajímavějším prožitkem. Při odchodu jsem slyšela několik hlasů říkajících, jaká že je to škoda, že jsme RO-buki během festivalu nedělali právě zde. A já souhlasím.
Hned po tomto zajímavém začátku dne jsme se vrhli opět na hraní. Čekaly mě dvě poslední lekce. Byla jsem po nich neskutečně unavená a musela jsem se posilnit pořádným talířem nudlí soba, které jsem spolykala v rekordním čase, a posléze milovanou pistáciovou halvou.
Poledne a odpoledne jsem pak strávila doma odpočinkem, ale netrvalo dlouho a znovu jsem spěchala do HAMU a opět do gotické věže, kde mě čekal předposlední koncert festivalu: Matiné s šakuhači: poznejte nové hráče. Vystoupily zde samé tváře, které jsem během festivalu viděla, ale ještě neslyšela hrát - jediný Osako Seizan byl pro mě již dlouho známou tváří, neboť jsem jej viděla již dvakrát vystupovat jednou na Bodaidžu macuri a jednou na Benron taikai.

Festival završil Studentský koncert: noví přátelé, na němž jsem vystupovala společně s ostatními začátečníky. A., který na koncert nemohl dorazit, se neúčastnil a Hikari, ona sympatická Japonka, měla vystupovat spolu s dalšími žáky a jejich lektorem, francouzským šakuhačistou Jeanem Françoisem Suizanem Lagrostem. Mezi koncerty jsme obě ještě pro jistotu cvičily. Že jsem ale byla fyzicky naprosto odrovnaná, tón mi skoro vůbec nevycházel, protože jsem nebyla schopná se soustředit na rty a na dech. Koncentrovala jsem se tedy aspoň na správné hmaty a na koncertě, kde mi tón rovněž nevyšel, jsem v naší celkem početné skupince pouze nahmatávala dírky bez zvuku. Že lektor, který mi půjčoval flétnu, musel odjet, půjčila jsem si nástroj od prodavače šakuhači, který mi čímsi hned na první pohled hrozně připomínal Hana Sola ze Star Wars.
I zde se naskytlo několik chvil, které se mi nesmazatelně vryly do paměti. Strašně krásná skladba Emu pro koto a šakuhači. Scéna téměř zcela zaplněná koty, na které krásně hráli studenti - začátečníci, v pozadí hrající hlavní melodii dva šakuhačisté, z nichž jeden byl úžasný Fudžiwara Dózan, a všemu dominovalo veliké sedmnáctistrunné koto s dunivým zvukem, na nějž hrála lektorka Kikuči Naoko. Působivá improvizace na šakuhači za použití elektronických efektů, kterou předvedla jedna studentka. Libozvučná skladba Mangekjó, kterou zahrála výše zmiňovaná skupinka s Hikari. A poprvé jsem viděla a slyšela fujaru.

※ ※ ※

Po skončení jsem odešla plná únavy, ale i pozitivních pocitů. Slyšela jsem pět výborných koncertů. Poznala mnoho zajímavých tváří. Užila si spoustu trápení, ale hlavně zábavy s flétnou šakuhači, kterou jsem odhodlaná v nejbližší době zakoupit, abych mohla pokračovat. A lektoři, organizátoři festivalu i spolustudenti působili jako velmi sympatičtí lidé. Za ty čtyři dny a kousek jsem zažila tak intenzivní příval zážitků a zkušeností, že by mi vystačily skoro na celé prázdniny. Vřele doufám, že příští rok se budu moci znovu účastnit. Protože Prague Shakuhachi Festival se zařadil jako další položka do mé sbírky nezapomenutelných chvil.


Annika
________________
Zdroj letáčku: festivaly.cz
 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 28. srpna 2014 v 20:22 | Reagovat

Já si říkala, že u deníkového článku o pocitech při hraní nezůstane a ty se velkoformátově rozepíšeš o neobyčejném zážitku. :)
Muselo to být opravdu krásné završení léta - obklopena tóny, japonskou hudbou, skvělými lidmi a knižními příběhy. :)
A jak dobře ta slečna mluvila česky? Jak jste spolu mluvily? To mě strašně zajímá, ráda bych někdy poznala někoho, kdo se učí češtinu.. :)
Musel to být opravdu silný zážitek a já ti ho přeji. A věřím, že se jednou k té opravdové bambusové šakuhači flétně dostaneš. ;)

2 Annika Annika | Web | 28. srpna 2014 v 22:21 | Reagovat

[1]: Slečna se učí česky dva roky a byla jsem její češtinou překvapená, neboť na tak krátkou dobu má poměrně vysokou úroveň. Samozřejmě má výrazný japonský přízvuk, občas trochu komolí a plete skloňování a časování, ale čeština je těžká - dost jsme žasli nad tím, jak je dobrá.
Mluvily jsme z většiny česky, občas něco japonsky. Jsem ale odhodlaná pokoušet se víc o japonštinu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama