Je lepší ucho mít.

Honba za zvukem

26. srpna 2014 v 16:13 | Annika |  Šakuhači-dó
Sobota ráno
Toho dne jsem se poprvé dotkla flétny šakuhači. Uchopila jsem ji do prstů a ucítila pod bříšky hladkost laku. Pak jsem podvědomě začala hledat dírky. Bylo jich pět, jedna zespodu a čtyři nahoře, umístěné na můj sopránozobcovkářský vkus nějak moc nízko na těle nástroje. Pak však se ve mně vynořil již dlouho spící hobojista, kterému se toto umístění dírek naopak zamlouvalo. Nástroj navíc měl celkem podobnou váhu - což mě šokovalo. Čekala jsem, že když je šakuhači z bambusu, bude lehounká - místo toho ale nakonec byla celkem masivní.
Prsty sklouzly do dírek a vzápětí se ve mě ozval altozobcovkář - samouk. Vždyť jsou tak daleko od sebe, roztrhám si prsty! Naštěstí jsem pak zjistila, že prstoklad je jiný a příjemnější. Zabořila jsem do nejspodnější dírky malíček. Připadala mi hrozně velká a hluboká. Zde jsem si poprvé uvědomila právě onu masivnost šakuhači.
Zbývalo už jen vydat zvuk.


Nasadila jsem si flétnu na rty podobně, jako jsem to dělávala se svými pěti zobcovými flétnami - i přesto, že šakuhači zobec nemá. Ozval se jen můj šumící dech. Trošku jsem zpanikařila. Vzápětí jsem se do flétny pokusila foukat jako do hoboje. Opět nic. A nakonec jsem zkusila nikdy neozkoušený třetí způsob, jak jsem si vždycky myslela, že se duje do příčky (nikdy jsem na ni nehrála). Nic. To byl ten okamžik, kdy jsem pochopila, že mé mnohaleté zkušenosti s jinými dechovými nástroji jsou mi houby platné. Šakuhači se ničemu nepodobá. Vše dovršil houslista A., kterému se tón nesměle ozval první. Možná jsou na tom naopak líp ti, co v dechových nástrojích nemají žádné zkušenosti - nemají se oč opírat a nestahují je v minulosti získané návyky, napadlo mě.

Sobota odpoledne
Usadila jsem se na jednu ze židliček v půlkruhu lemovaném stojany na noty. Bylo nás něco maličko přes deset začátečníků ve hře na šakuhači. Velká část z nás už však nástroj vlastnila a už předem se na něm naučila vydávat tón. Hodina začala. Vyfasovala jsem opět vypůjčený nástroj. Byl velmi těžký a ještě masivnější, než ten ranní. Tolik jsem si oddechla, když nám ke konci lekce sensei proházel nástroje - dostala jsem lehčí a s tou mou příšerkou se od té chvíle až do konce hodiny musel potýkat chudák A.
Sensei a jeden jeho student nás obcházeli a pomáhali nám se správným držením a dýcháním do flétny. S pomocí prvního zmíněného se mi poprvé podařilo vydat tón. Druhý mi vysvětlil, že dech má na "utaguči" - část vrchního otvoru flétny, kde se tvoří tón, jít tak, aby polovina šla do flétny a polovina nahoru. Když jsem tohle pochopila, zvuk mi zvolna začal jít lépe. I tak to ale ještě nestačilo. Nedařilo se mi "ufouknout" nástroj ve chvíli, kdy jsem měla na něm zmáčknuté jakékoliv dírky. Až ke konci hodiny, kdy jsem získala lehčí nástroj, se mi začal dařit hmat "go no hi" a "ri". Zbývající hmaty, které jsme se naučili, tedy "ro", "cu", "re" a "či" se mi podařilo zvládnout jen vyhmatat, zvuk nevycházel, nebo jen velmi, velmi tlumeně. "Kan no ro", tedy hmat "ro" o oktávu výš, jsem vůbec nepochopila. U zobcovky se zvedá o oktávu odkrytím poloviny spodní dírky. U hoboje se zmáčkne oktávová klapka. Jak vylézt o oktávu výš na šakuhači je pro mě zatím tak trochu tajemstvím. Ale to teď řešit zatím nemusím. Musím se naučit vydávat tón!

Neděle
Ani tohoto dne se mi nepodařilo vydat souvislý proud čistého zvuku. Jen občasné záblesky. Ač se mi občas podařilo do flétny fouknout tak, že z jejích útrob vyšel vcelku příjemný tón, nepodařilo se mi najít tu zákonitost, podle níž bych se mohla zařídit. Možná to je mimo mnoho dalších věcí i vyschlostí mých rtů, která mě trápí již několik dní.
Má hlava si již zapamatovala prstoklady, ruce je ale ještě značně pletou. To mě ale nijak netrápí, nemám je ještě zažité. A vlastně ani neschopnost vyloudit tón mě zatím nefrustruje. Z nás pěti, co nevlastníme nástroje, se to zatím nedaří nikomu, ani spolužákovi A., který zpočátku vypadal nejnadějněji. Je to ode mě možná škaredé, ale jsem ráda, že v tom plaveme hromadně. Ale co, jsme naprostí začátečníci. I dnešní úžasní mistrové museli začít od nuly. Jen najít ten základní vzorec. Jsem už blízko. Druhý den bude hned dvojitá lekce, jsem zvědavá, zda se někdo z nás pohne dál...

Pondělí
Dvojitá lekce znamená tři hodiny hry... hm... "hry". Takhle dlouho v kuse jsem ještě nehrála ani na zobcovku, ani na hoboj. Tři čtvrtě hodiny před koncem jsem již necítila vlastní tělo, jak jsem byla vyčerpaná.
Počátek lekce byl pro mě pravé martyrium. Tón ještě nevycházel a já se v první řadě chtěla soustředit na jeho produkci. Sensei a jeho pomocník však s námi začali hrát již celkem těžká cvičení, kde jsem se musela celou svou myslí soustředit na prstoklad. Veškerá snaha o tón tedy musela jít do kytek. Ale to je přeci špatně, říkala jsem si, k čemu mi budou prstoklady, když zatím do flétny umím jen fučet naprázdno a nesoustředím se na dech a rty? A jestli to takhle půjde až do konce, tak se na tu flétnu fakt nenaučím. Bylo to poprvé, co se mě v půvabných učebnách pražské HAMU dotklo zoufalství.
Ke konci první poloviny jsme se však přestali věnovat obtížným cvičením a opět jsme začali trénovat zvuk. Ve skupinkách či osaměle - prostě spontánně. Na boku učebny stálo vysoké zrcadlo. Ani já ani A. jsme nelenili a šli si vedle sebe před něj stoupnout a za občasných rad senseiova studenta a pomocníka při lekcích jsem pozorovala své rty při hře. Ještě nikdy jsem je tak důkladně nezkoumala.
A pak nám s A. vyměnili flétny. V tu ránu jsem strašně pookřála, neboť flétna A. měla užší otvor a sedla mi narozdíl od té předchozí na bradu a rty jako ulitá. A pak vyšel můj první tichý a nesmělý, ale opravdový tón.
Strávila jsem před zrcadlem s vyměněnou flétnou mnoho času. Najednou to totiž šlo. Když jsem si obličej hlídala ve svém odraze, podařilo se mi postupně dojít až k nejhlubšímu tónu "ro". Ten jsem ale vydržela foukat asi jen dvě sekundy, pak jsem začala juchat a tancovat, že se mi to konečně podařilo.
Na druhou polovinu lekce jsme dostali jiného senseie a s ním jsme po celou dobu jenom procvičovali správnou produkci tónu. Udělil nám mnoho užitečných rad. A mně se postupně začalo dařit vydávat zatím tiché a lehce falešné tóny líp a líp. Zněly spíš jako šum ze staré gramodesky s meluzínou v jednom, ale v tu chvíli mi to připadalo jako rajská hudba.

Úterý
Dnešní tři hodiny hry v kuse jsem fyzicky nevydržela. Poslední minuty jsem už byla jen tak tak schopná držet tělo ve vzpřímeném sedu a s každým vdechem do flétny jako by mě opouštěl kus duše. Ke konci jsem musela flétnu odložit a odpočívat - jinak bych ji nejspíš upustila. Prague Shakuhachi Festival je náročná záležitost.
Tón se i dnes ozýval. Spíše tiše a falešně a pokaždé až tak na druhý nebo třetí pokus, ale ozýval. Dnes večer se spolutrpiteli vystoupíme na koncertě s písničkami Kagome kagome a Edo no komoriuta. Jsem zvědavá. Na koncertě totiž nemám dva nebo tři pokusy, ale jen jeden. Naštěstí ale budeme hrát hromadně a s lektorem v čele. Když se nezadaří, budu hrát "na playback" a naplno se soustředit na prstoklady.
A vzhledem k tomu, že právě naším koncertem celý festival končí, končí tímto i mé zběsilé lekce šakuhači. Drama však ale nekončí. Flétnu si totiž plánuji v nejbližší době pořídit a v honbě za zvukem budu dále pokračovat sama. Zjistila jsem totiž ještě navíc, že od té doby, co se pokouším hrát na šakuhači, mnohem lépe dýchám. Zatím mám vyhlédnutou pouze levnější plastovou, ale doufám, že jednoho dne se dostanu na takovou hudební úroveň, že budu mít důvod si koupit krásnou lakovanou bambusovou. Bude to chtít spoustu trpělivosti a silné vůle. Doufám, že nebudu trpět jejich nedostatkem.


Annika
 


Komentáře

1 Slečna-intrikán Slečna-intrikán | E-mail | Web | 26. srpna 2014 v 19:39 | Reagovat

Wow, tak tohle je zajímavé. Píšeš moc hezky. Líbí se mi to popisování věcí. Odpusť mi dementní otázku, ale toto se ti vážně stalo/děje, nebo jsi to vymyslela? :-)

2 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 27. srpna 2014 v 7:34 | Reagovat

Jsem moc ráda, že sis festival, jehož název je pro mě příliš obtížně zapamatovatelný, užila. A obdivuji tvou trpělivost, mě by to, že mi to hned ze začátku nejde, asi pěkně zkazilo náladu. :D A nejspíš bych stejně jako ty měla tendence foukat do flétny jako na zobcovku nebo na hornu, ale asi bych s tím rovněž nepochodila. :D
Třeba, až se jednou tomuhle umění lépe naučíš, mi něco zahraješ. :)

3 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 27. srpna 2014 v 7:35 | Reagovat

[1]: Myslím, že tohle si Annika nevymyslela. ;)

4 Slečna-intrikán Slečna-intrikán | E-mail | Web | 27. srpna 2014 v 10:28 | Reagovat

To asi ne, no...

5 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 27. srpna 2014 v 12:19 | Reagovat

Jinak, Anniko, ušila jsem na tebe boudu v podání Too Much Information tagu... :D

6 majdajackson majdajackson | 12. října 2014 v 10:22 | Reagovat

Wow... na sakuhaci jsem poprve slysela hrat pana Matouska... a to nemel na hlave kos... a to se to kolem me nehemzilo jen samymi zapado evropany... tak nevim proc... ;) Ihned jsem o absenci kose dostala lekci od sveho otce... to sem nepatri... hra samotna me velmi zaujala a to hlavne po dalsi lekci ohledne toho, ze se skladby uci nazpamet a ne podle not... osobne jsem jiz pred nejakym cas pocitila touhu na neco hrat... a nebylo nic jedbodussiho, nez vytahnout svou starou zobcovou fletnicku...bohuzel jako samouk take zapasim se spravnym dechem a vyluzovanim tech spravnych tonu... takze i ja jsem v honbe za zvukem... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama