Je lepší ucho mít.

Cit bez citu jako pán bez hradu

13. srpna 2014 v 19:20 | Annika |  Dopisy pro nikoho
Pokoj, který před patnácti lety ještě býval můj
Dnes ti, J., posílám pozdrav z rodného města. Ležím skrčená se sestřiným tabletem a poslouchám rámusení popelářů a zpěv osamělého ptáka. Už několik nocí spím strašně špatně. A do zápisníku zkušeností si vpisuji nový postřeh, totiž že zabít komára vyžaduje mnohem rafinovanější přístup, než když je obětí šatní mol.


Už v minulém psaní jsem se ti krátce zmínila, jak mě na sobě samé štve, jak mám sklony idealizovat. Až teď mě napadlo, jak právě rodné město bývá často obecně předmětem idealizování. Protože když člověk někde šťastně vyrůstá, stěží si může pamatovat místo, kde prožil dětinství svého věk jako ošklivé.
Pocházím z nevelkého severomoravského města. Hornatá krajina okolo je opravdu krásná, samotné město známé především díky automobilovému průmyslu je však dosti nehezké. Vysoké paneláky bývaly dříve zašedlé, dnes jsou zateplené a strakatě nabarvené a ještě škaredější. Kdybych tudy jela jako nezaujatý pozorovatel, asi bych si myslela, že je to jedno z nejméně pěkných měst, co jsem za život viděla. Připadá mi skoro až neuvěřitelné, jak vědomí, že jsem zde žila, hrála si v parku a chodila do školky, dokáže ovlivnit vnímání krásy. Asi je to podobné, jako když je člověk zamilovaný.

Vím, J., že nepřicházím s žádnou objevnou myšlenkou. Ale když člověk má s sebou na výletě jen špatnou knihu o druhé světové válce v Japonsku a učebnici kandži, potřebuje si občas ten suchopár v mysli osvěžit. Třeba přemýšlením o kráse, o citech a o jejich propojení. Nebo hraním lodí v poli 20 krát 20. Větší papír totiž s sebou nemám.

※ ※ ※

Uplynul týden
Už čtyři dny si vařím sama. Donedávna to pro mě bylo něco nepředstavitelného. Až teď, když zavřeli menzu, jsem se rozhodla převzít svou výživu do vlastních rukou. Teď se mi jistě strašně směješ, jak to hrotím, viď? Já vím, že ty jsi dobrý kuchař, J. Ale tvé začátky také určitě nebyly lehké.
V úterý jsem se ocitla v místním supermarketu, abych nakoupila všechny potřebné suroviny. Důvěrně známý obchod najednou jako by se úplně proměnil. Stála jsem s košíkem mezi regály a přemýšlela, co všechno koupím a jestli to dohromady vůbec bude dávat poživatelnou kombinaci. A že jsem člověk pomalý a nerozhodný, postávala jsem, brala věci do rukou a zase je vracela, dlouho a dlouho, až jsem nakonec dorazila domů s plnou taškou v jednu odpoledne.
Kupodivu se mi za ty čtyři dny nestala ani jedna nehoda. Snad proto, že jsem začala samými jednoduchými pokrmy. Omeleta - varianta A (pórek a šunka) a B (špenát a niva), jakási podivuhodná směs masa a zeleniny s rýží a rýžové nudle se seitanem a tófu. Na tom se toho mnoho zkazit ani nedá. Obzvlášť, když na to nejsem sama. V kuchyni se se mnou ve stejném rytmu otáčí sestra.
Všechna čtyři jídla se nám povedla udělat vcelku chutně. Nic jsme nespálily ani výsledek nebyl příliš mastný. Čekala jsem však, že teď, když jsem si začala vařit sama, budu mít po každém jídle aspoň teď ze začátku, když se učím, pocit z dobře provedeného skutku - z toho, že jím vlastnoručně upatlané jídlo. Ale ten se nějak nedostavuje. Když si položím před sebe talíř, je mi snad ještě prázdněji, než když před sebe položím upatlaný talíř s obědem z menzy v právnické fakultě. Já, pocitově založený člověk, najednou necítím vůbec nic... A to je špatně, J.
Třeba to ještě přijde, až se pustím do něčeho složitějšího. Nedostatek pocitů si teď vynahrazuji dnes zakoupenými sladkostmi z Góvindy, které miluji již od útlého dětství a které jsou pro mě úžasnou chuťovou vzácností... A perníkem, co jsem včera upekla. Je to zvláštní, že při pečení se ony pocity dobře odvedené práce vždycky dostaví - a to i když své dílo připálím!

※ ※ ※

Pošmourné odpoledne, ve vlasech růže, v růži vítr, na kolenou notýsek; předatlováno z jeho stránek
Už mě zase dohnalo, J. Mé podzimní já. Nesnesitelná osoba. Rozporuplná. A přece jsem vlastně vděčná, že ji mám. Ač k tomu nemám důvod. Myslím, že mi spíš škodí, než aby mě rozvíjela.
Jsem člověk, který zhruba od sedmnácti let velmi intenzivně prožívá střídání čtyř ročních období. Každé si s něčím spojuji. Na každém intenzivně obdivuji jinou přírodní krásu, pro každé mám jiné hudební preference, jiný styl oblékání, ba dokonce i jiné já. Na jaře jsem duchem víla. V létě poutník. V zimě pobuda. A na podzim dáma. Nemohu uvěřit, že tohle všechno se vejde do jediného člověka a že se všichni čtyři během roku prostřídají a koexistují v harmonii. Já vím, J., je to trochu ulítlé.

Ač srpen teprve nedávno začal, cítím, že má duše už má podzim. Přestává mě bavit být poutníkem. Tíhnu k upjatým halenkám a dlouhým sukním, k vínové barvě, k vážné hudbě, k psaní ve volném verši. Zálibně si do drdolu vpichuji spony s látkovými květinami. A vyhledávám samotu.
Cítím, že se ve mně probouzí to nejtrýznivější ze všeho - romantik. Romantik v Annikovském stylu. Netoužím po lásce. Toužím po historii. Po devatenáctém století, po rokoku, po renesanci, ba i třeba do doby normalizace bych nakoukla, hlavně proboha podívat se někam jinam, než do roku 2014. Do časů, kdy jsem ještě nežila. Toulám se ulicemi a uličkami pražského centra a představuji si minulost. Pozoruji svět z hradeb Vyšehradu. A ráda se strojím.
To zničující na této době je, že příliš mnoho času trávím ve snění. Sním víc, než žiji. Vše, co dělám, dělám napůl. Ruce pracují a hlava poletuje tam, kam nedošáhnou. Jsem mimo. Omámená vším okolo sebe. Miluji podzim. Ale obávám se, že více než ten opravdový ten v mých představách.
Sedím teď na lavičce na hradbách zahalená ve vínové barvě. Je srpen. Dole rachotí tramvaj a pozvolna dostávám hlad. Mám sžíravý absťák po baletu. A toužím po nové halence. Začaly zvonit zvony. Ach synku, synku. Vždycky, když jsem tady, tak zvoní. A ještě více burcují mou předčasnou podzimní duši. Až sejdu z hradeb dolů, podívám se po obchodech s módou po halence. Peníze k svátku stále ještě mám...
J., co mám dělat? Ten povrchní svět mého nitra mě zničí. A to ještě nevypukl ten pravý podzim.

Červené střechy staré Prahy. Kostelní věže. Petřín. Střecha Národního divadla. Zvony dozněly. Emilie Autumn ve sluchátkách. A kaštany už přeci jen hnědnou. Píši v chůzi. Zdalipak to po mně vůbec přečteš, J.?
Utíkám. Dřív, než mě ty pošetilosti úplně doženou. Před malou chvílí se na mě kdosi dost divně podíval. Dívka zuřivým tempem rázující po hradbách, drásajíc propiskou po papíře notýsku, to se jen tak nevidí.

Občas si říkám, že můj vnitřní život je bohatší a dramatičtější než ten vnější. Je to špatně, amigo?
A dodatečně připisuji, že žádnou hezkou halenku jsem nenašla, peníze k svátku tedy opět čekají na jinou příležitost...


Annika
 


Komentáře

1 Pampeliška V. Pampeliška V. | E-mail | Web | 13. srpna 2014 v 21:03 | Reagovat

Možná doopravdy nemiluješ to místo samotné a dnes už se na chaos sídlišť díváš realisticky, ale jistě stále uchováváš v lásce dětské vzpomínky ukryté pod bezstarostností růžových brýlí. :) Mám to tak taky, u nás na vsi jsou stále místa, kam sice už nechodím, stromy, na které nelezu, ale vždy, když je vidím, alespoň v duchu se pousměju. :)

Na vaření taky nejsem moc dobrá. Zvládnu řízek, brambory, kaši, těstoviny, míchaná vajíčka a samozřejmě takové ty buchty a perníky, kde smícháš ingredience a hodíš to do trouby. A možná právě proto si k obědu do školy nejčastěji dělám pečivo nebo saláty, protože na to žádné umění kuchařiny není třeba. :) Ale nikdy jsem nějak nepřemýšlela, jestli mě to naplňuje, nebo ne, nebo co. No vidíš, zkusím se příště nad krájením mrkve či kousáním okurky pozastavit. :)

Posledních pár dní je zataženo, ale mně svítí slunce v duši. A nosím furt to samé - žluté tričko z kytičkového dne, vytahané modré teplákové šortky a sandály. Po dlouhé době jsem oprášila čelenky a ve velkém je střídám. Přešla mě chuť ostříhat si vlasy. Nekašlu na lenost. :)
V zimě, že jsi pobudou? Asi uvnitř. :)
Ač se každá z tvých čtyř osobností nejspíš projevuje trošku jinak v závislosti na ročním období, dohromady vytváří celek, který se mi stal velmi blízkým. Tebe. :)
(A s tou halenkou držím palce. ;) Taky se musím po něčem pěkném poohlédnout. :))

2 sarush ef sarush ef | Web | 13. srpna 2014 v 22:26 | Reagovat

Ten závěr je skvělej. No, celý je to skvělý :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama