Je lepší ucho mít.

Srpen 2014

Haiku (srpen 2014)

31. srpna 2014 v 9:55 | Annika |  Poetické pokusy
Srpen již začal.
Kalendářem teď kráčí
anděl poutníků.

Pole požaté
dálnice spěchá s deštěm
Praha daleko.

Hluboké lesy
přes kořeny se řítí
pekelný kočár.

Sousto po soustu
ubývá babiččiných
štramberských uší.

Dávná vzpomínka
chlad stromů, vřelé slunce
Artušova smrt

Zas toužím vidět
krásné a milované
slovenské hory.

Kulatý měsíc
louky prokvetly stříbrem
město je slepé.

Cítím se slabá -
hlavní hrdina knížky
je hypochondr.

Dva tmavé stíny
dvojí neslyšný pozdrav
dvojí rozpaky.

Kruhový otvor
ať doň foukám jak foukám
stále je němý.

Proud inspirace
sprostě a bezostyšně
přeťal cizí hlas.

Tuhá ramena
vyschlé rty, čiré štěstí
ri či re cu ro

Kořeněný čaj
vůně starého dřeva
pomíjivý svět

※ ※ ※

Annika

Prague Shakuhachi Festival 2014

27. srpna 2014 v 21:08 | Annika |  Tajemná říše žaponská
Že se u nás koná takováto akce jsem věděla již dlouho, ale nikdy jsem se neodhodlala na ni vypravit. Až letos - společně se spolužákem z vysoké - jsem se rozhodla jít na festival podívat a rovnou se i přihlásila na začátečnické kurzy šakuhači. O samotných kurzech a o tom, jak se mi na nich dařilo, jsem již článek publikovala; zde se hodlám věnovat tomu ostatnímu, co se mi na festivalu přihodilo, ať už to jsou strhující koncerty, poznávání nových lidí nebo i občasné zmatky a nejasnosti...

Honba za zvukem

26. srpna 2014 v 16:13 | Annika |  Šakuhači-dó
Sobota ráno
Toho dne jsem se poprvé dotkla flétny šakuhači. Uchopila jsem ji do prstů a ucítila pod bříšky hladkost laku. Pak jsem podvědomě začala hledat dírky. Bylo jich pět, jedna zespodu a čtyři nahoře, umístěné na můj sopránozobcovkářský vkus nějak moc nízko na těle nástroje. Pak však se ve mně vynořil již dlouho spící hobojista, kterému se toto umístění dírek naopak zamlouvalo. Nástroj navíc měl celkem podobnou váhu - což mě šokovalo. Čekala jsem, že když je šakuhači z bambusu, bude lehounká - místo toho ale nakonec byla celkem masivní.
Prsty sklouzly do dírek a vzápětí se ve mě ozval altozobcovkář - samouk. Vždyť jsou tak daleko od sebe, roztrhám si prsty! Naštěstí jsem pak zjistila, že prstoklad je jiný a příjemnější. Zabořila jsem do nejspodnější dírky malíček. Připadala mi hrozně velká a hluboká. Zde jsem si poprvé uvědomila právě onu masivnost šakuhači.
Zbývalo už jen vydat zvuk.

Zataženo, mlžno a bouřno

18. srpna 2014 v 15:16 | Annika |  Obrázky objektivem
Takovým méně kreativním názvem pro tento článek by také mohlo být "Telč, Javorník a Macocha". Tak nějak mi ale připadá, že onen název, který jsem nakonec použila, je možná malinko výstižnější...
Po prvním podařeném dni se nám náš velký epický výlet začal poněkud hatit. Byl nadále velmi hezký, ale ne vše vyšlo tak, jak by se hodilo. V Telči jsme bojovali se špatnými podmínkami pro focení. Na Bouzově jsme bojovali s časem. Či spíše přesněji, na Bouzov jsme vůbec nedojeli. V Beskydech jsme bojovali s mlhou a omdléváním jednoho nejmenovaného člena rodiny. V Moravském krasu jsme zpočátku bojovat nemuseli, ale pak se přihnala bouřka tak žertovná, že stěrače auta kmitaly v takovém tempu, že jsem z toho div zase nezačala omdlévat...

Cit bez citu jako pán bez hradu

13. srpna 2014 v 19:20 | Annika |  Dopisy pro nikoho
Pokoj, který před patnácti lety ještě býval můj
Dnes ti, J., posílám pozdrav z rodného města. Ležím skrčená se sestřiným tabletem a poslouchám rámusení popelářů a zpěv osamělého ptáka. Už několik nocí spím strašně špatně. A do zápisníku zkušeností si vpisuji nový postřeh, totiž že zabít komára vyžaduje mnohem rafinovanější přístup, než když je obětí šatní mol.

V zámku i v dřevěnici

10. srpna 2014 v 20:16 | Annika |  Obrázky objektivem
Jednoho rozjásaného dne jsme si doma sbalili tašky, vše naskládali do auta, zapli navigaci na sestřině tabletu a vyrazili na velký výlet, u nějž jsme ještě předem nevěděli, co všechno stihneme a co budeme muset vypustit ať už kvůli nedostatku času nebo kvůli počasí, které nám dle předpovědí nemělo moc přát. Náš plán byl prozatím takovýto: Praha → Litomyšl → Veselý Kopec → Rozsochatec → Telč → Bouzov → příbuzní → Beskydy → chalupa → Macocha → Praha. Na pět dní docela ambiciózní. Také, že jsme jej samozřejmě celý nezvládli, hned dva body. Jeden jsme vzdali kvůli času a jeden jsme sice splnili, ale kvůli počasí to dopadlo tak, jako by se vlastně nic nestalo. A naprosto logicky jsme se vrátili domů značně zničení. Ale to už je jiná kapitola, vezmeme to všechno hezky popořadě.

Putování nejen za spisovateli

7. srpna 2014 v 16:21 | Annika |  Obrázky objektivem
Červenec začal končit a nastalo období, kdy naše rodina vyjíždí na nejrůznější výlety. Letos jsme se zpočátku nemohli rozhodnout, kam pojedeme. Ty nejslavnější a nejatraktivnější české hrady a zámky už jsme povětšinou navštívili a jelikož výlet měl být jednodenní, nechtěli jsme vybírat žádnou dalekou destinaci nebo dlouhou túru. Nakonec jsem to byla já, koho napadl první cíl první výpravy - památník Karla Čapka nedaleko Staré Huti. Byla jsem tam na školním výletě v raných letech základky a záložka do knihy, kterou jsem si tam tehdy koupila jako suvenýr, mi dodnes dobře slouží. Právě ona mi toto místo připomněla.
Já sama jsem od Čapka četla jen Dášeňku (dávno), Povídky z jedné a druhé kapsy (a málem se u nich ukousala nudou) a drama Ze života hmyzu, které stvořil spolu se svým bratrem Josefem. Jeho tvorba mě nikdy příliš nelákala, její tematika mi není moc blízká. Otec a sestra jsou však jeho velkými obdivovateli, napadlo mě tedy, že Čapkova hezká osamělá vila u rybníka Strž by je mohla zajímat.
Matku vzápětí napadlo, že když už pojedeme do Staré Hutě, která je kousek od Dobříše, mohli bychom rovnou i navštívit dobříšský zámek. Od otce jsem se dozvěděla, že právě na tomto zámku pobývali v dobách socialismu režimem uznávaní spisovatelé. Druhý cíl byl tedy vytyčen a náš "spisovatelský" výlet mohl slavně započít.

Zápolení

4. srpna 2014 v 14:50 | Annika |  Knihy
Higuči Ičijó... Toto jméno si automaticky spojuji s povídkou V kalném proudu, kterou jsme zkrácenou četli před několika lety na gymnáziu, a jíž je tato paní autorkou. Ičijó byla jediným japonským spisovatelem, kterého jsme probírali, aniž by souvisel s literaturou těch, co přežili druhou světovou válku. Bohužel jsme však pouze jen četli onu povídku, další informace nám o ní profesor neřekl. Ani to, jestli to je žena nebo muž. Bůhví, jestli to profesor sám vůbec věděl, si občas ze žertu říkávám. Že je Ičijó žena, jsem totiž ve velkém šoku zjistila až před rokem; do té doby jsem ji považovala za muže. A když jsem ve své školní eseji o ní psala jako o panu Higučim, profesor mě vůbec neopravil, ba ani se okatě nebavil na můj účet, jak občas míval ve zvyku...
Teď jsem se po mnoha letech k této autorce z doby Meidži opět dostala. Tenkrát na gymnáziu mě vůbec nezaujala. Nyní mě však přímo nadchla!

A ještě malá poznámka. Je to totiž poprvé, co na tomto blogu píšu o japonském autorovi, tudíž chci předejít nedorozuměním a zmatkům. Podle japonského zvyku zanechávám na prvním místě rodové jméno před osobním. (Tudíž Higuči Ičijó je vlastně po česku "Ičijó Higučiová".) Stejným způsobem budu psát i jiná japonská jména, která se zde v budoucnu objeví.