Je lepší ucho mít.

Prchavá letní rána

27. července 2014 v 8:56 | Annika |  Dopisy pro nikoho
Praha, tělo v obývacím pokoji, hlava kdesi v čudu v modrých dálavách
Ještě napůl spící, rozcuchaná a toužící po šálku horkého čaje, jsem vyhlédla z otevřeného okna a nadechla se té nejkrásnější vůně, jakou můj nos za poslední dny cítil. V chladném ranním vzduchu byla cítit rosa a zeleň oživená noční bouřkou. Dýchala jsem plnými doušky, vždyť v posledních dnech bylo ovzduší tak suché a vyprahlé. Necítila jsem v něm ani kapku života. Až teď. Přenesla jsem se ve vzpomínkách do dávné minulosti, kdy jsem takováto rána zažívala na skautských táborech. Bosky jsem cvičila na louce, pozorovala trhající se cáry mlhy v korunách stromů v okolních lesích a těšila se, až mi služba v kuchyni obrovskou naběračkou naplní můj plechový hrnek černým čajem, který jsem si právě díky těmto ránům tak oblíbila. Vlastně by se dalo říct, že jindy než v taková krásná rána černý čaj nepiji, neb to pro mě nemá kouzlo. Černý čaj v pokoji a černý čaj na čerstvém vzduchu není totéž.
A při těchto úvahách, které dohromady netrvaly ani dvě vteřiny, mě najednou napadlo, že bych ti, milý J., mohla napsat svůj první dopis.


Po pravdě řečeno, že bych ti mohla začít psát, mě napadlo již více než před měsícem, v době, kdy jsem se pevně rozhodla, že opustím KBR a vydám se o dům dál. Je skoro až směšná představa, že toto místo, kde ti teď píšu, vzniklo v rovině teoretické během jediné dlouhé sprchy.

Krásné ráno mezitím již stihlo ztratit své kouzlo kvůli jedinému letmému pohledu směrem ke knížce, která na mě čeká na opěrce pohovky. Netrefila jsem se totiž, sklouzl více doleva, tam, kde je knihovna. Ulpěl na povědomě vypadajícím hřbetě kunderovských knížek od nakladatelství Atlantis. Vstala jsem a šla se podívat na její název, a to byl ten okamžik, kdy se kouzlo rozplynulo. Tak dlouho jsem marně v městské knihovně sháněla Kunderovy Směšné lásky. Včera jsem je konečně našla v poličce "dnes vrácené knihy". Ukořistila jsem je a po zbytek dne měla radost, že si je konečně mohu přečíst. A hned druhý den musím zjistit, že veškerá snaha byla zbytečná, neb Směšné lásky podle otcova starého zvyku opatřovat knihy datem pořízení máme v naší domácí knihovničce již od roku 1996, akorát jsem si jen nevšimla jejich existence. Nevěřil bys, jak směšně se teď cítím.

Mám velmi špatný zvyk, milý J. Ráda se utápím ve svých představách a snech. Ráda idealizuji. Ráda se na sebe dívám z jiného, velmi zkresleného pohledu. A pak se těžko vyrovnávám s tím, že je nakonec všechno úplně jinak. I teď mám hlavu plnou idylických obrázků, které bych ráda převedla do reality. Ale už předem se děsím. Protože pokaždé, když jsem po úpěnlivém toužení konečně získala příležitost své představy proměnit v realitu, zjistila jsem, že ta realita není vůbec tak krásná, jak jsem si myslela, že by mohla být. Přála bych si zažít naprosto bezstarostný okamžik odproštěný ode vší všednosti. Ale ať už osaměle pozoruji svět z hradeb Vyšehradu nebo třeba piji čaj v čajovně s partou sympatických lidí - vždy mě cosi svazuje, co nedovedu zpřetrhat. Myšlenka, že musím být včas doma. Myšlenka, že nesmím být rozhazovačná. Všednost bytí. Lze vůbec okamžik odtržený ode všeho svazujícího zažít?
Myslím, že lze. Ale na to, abych na něj mohla dosáhnout, budu muset ještě dlouho, dlóóóuho čekat.

※ ※ ※

Praha, s miskou müsli po ruce a vycházejícím sluncem za zády
Od onoho dne začala být všechna rána takhle krásná, ale nijak mi nezevšedněla. Naopak mě těší, že konkrétně toto ráno si mohu nechat aspoň ze začátku jen pro sebe. Rodina spí. Běžně píšu články s hudbou na uších, dnes poslouchám jen podivnou směsici ptačího čiřikání a hukot městského centra pod kopcem. Když pozoruji město z kuchyňského okna, vždycky mi připadá jako jakýsi obrovský živoucí mechanismus nebo jako hmota, co se každou chvíli chystá vybouchnout. Neměnný, uspěchaný zvuk Prahy se plazí po kopci k nám nahoru, a jen občas je narušen krátkým houknutím nákladního vlaku projíždějícího parkem. Libeň, Vysočany a čtvrti dál na východ tonou v ranním oparu. Černínský palác je částečně pokryt lešením. Z archivu Národního muzea naopak lešení sundali. Má novou fasádu, ale zatím jen z poloviny. A domy v Karlíně přičaplé pod Žižkovem musí být zatím ještě na dotyk velmi studené.

Zdál se mi živý sen, J. Byla jsem v něm na bazaru lolita sukní kdesi pod Petřínem. Jedna se mi zalíbila, černo-šedo-červená ve stylu gothic lolita. Koupila jsem si ji. Měla jsem výčitky, že utrácím. Ale ty jsem pak zahodila - vždyť včera jsem přece dostala peníze k svátku. Což je pravda i v realitě. Ve snu všechny zmizely kvůli jediné sukni, kterou jsem si ani nevyzkoušela.
Probudila jsem se se silnou touhou dát se na lolita módu. Tak silně stát se lolitou jsem ještě nikdy netoužila, ani v době, kdy jsem s tímto stylem koketovala ve svém pubertálním nadšení japonskou pouliční módou. A asi už ani nikdy takhle toužit nebudu, neboť lolita je naprosto mimo můj dosah nejen z hlediska finančního. Ale to bolestné píchnutí touhy nosit široké sukénky a šlechtit se jako princezna bylo velmi silné. Nechci říct nezapomenutelné. Bylo velmi zapomenutelné. Ale to, že o něm teď píšu, jej učiní nezapomenutelným.
To ty ale asi nepochopíš, J. Přesto ti o tom ale napsat musím. Komu jinému, než tobě?

Včera se konala akce, na kterou jsem se dlouho a velice těšila. Velký blogerský sraz. A je nutné přiznat, že mé pocity z něj jsou opravdu rozličného charakteru.
Asi hodinu a půl před srazem mi selhaly nervy. Dostala jsem přesně ten nechutný typ trémy, u kterého člověk není schopen jíst, protože má úplně zauzlované a sevřené útroby. Jako příliš těsný dětský nafukovací kruh. Horko těžko jsem do sebe vpravila malý oběd a vyrazila na tramvaj.
Toho dne jsem udělala velkou osudovou chybu, které nejspíš budeš dobře rozumět. Rozečetla jsem si příliš čtivou knihu. Vyrazila jsem tedy dřív a zvolila tu nejzdlouhavější cestu, abych si mohla po cestě co nejdéle číst. Když jsem dorazila na tramvajovou zastávku, ještě jsem se chvíli zastavila, abych dočetla kapitolu, a pak se již vydala na pochod smrti, jak mi v tu chvíli cesta do kopce vstříc soše svatého Václava připadala. Tréma vyvrcholila. Myslela jsem, že se skácím. Kousek od sochy jsem si musela dát na chvíli pauzu a zhluboka se nadechnout, jinak bych se nahoru asi ve zdraví nedostala. Pak však všechno naráz opadlo, když na mě zamávala a obdařila mě úsměvem trojice Maglaiz-Babe-Septima Severa, z nichž všechny už jsem viděla na sraze Klubu Snílků, ale na třetí jmenovanou jsem již k mé hanbě pozapomněla. Také jsem se zmohla na úsměv a společně s ním opadl můj strach. Obzvláště poté, když chvíli na to jsem spatřila opodál postávat Vlastu, blogerku, se kterou jsem se za život viděla již vcelku mnohokrát, a to jak na skupinových srazech, tak na setkáních jen ve dvou. Zvláštní ale je, že ač jsem předem věděla, že tam bude, mou trému to nijak nesnížilo.

Lidí zvolna přibývalo a pak se odešlo do čajovny, kde jsme se po počátečních zmatcích usadili ve velké místnosti s polštářky a kobercem a postupně jsme se představovali. Mrcha tréma se znovu ozvala. Ani nevím, jestli jsem vůbec na počátku mého nesouvislého povídání vůbec řekla, jak se jmenuji! Nesouvislého proto, že uprostřed mé prezentace dovnitř vstoupil čajovník, aby přijal naše objednávky. Myslela jsem si, že se to stane, a ono se to opravdu stalo.
Následný program mi připadal velmi zajímavý. Temnářka přečetla ukázku z knihy Vílí kruhy, kterou se chystá vydat, a její manžel nám následně poutavě povídal o historickém šermu. Poté se pod vedením Niky Caersis rozvedla malá debata o bezpečnosti metalových koncertů, Babe nám přiblížil princip nenásilné komunikace a Metteorwa vykládala své postřehy ohledně modelingu a fotografování. Gabriel Decay pak mluvil o tématu, o němž jsem toho do té doby mnoho nevěděla - o transsexualitě - z ní se pak vyvinula diskuze, a z ní poté diskuze o věcech duchovních a o historii. Všechny z plynule se měnících diskuzí jsem vyslechla se zaujetím, nicméně nemohla jsem se do nich zapojit. O křesťanství toho mnoho nevím jakožto nekřesťanka, co se zajímá jen lehce o buddhismus a šintó v rámci studia, a z historie už jsem toho od maturity mnoho zapomněla. V Boha věřím, ale moc nad ním nepřemýšlím. O své víře ti však napíšu až někdy jindy jiný dopis, J. Bylo by to na dlouhé lokte.
Že jsem se ale do diskuze nemohla zapojit, neboť se jednalo o věcech, ke kterým z části mám co říct, ale netroufla bych si na to takhle ve velkém kruhu téměř cizích lidí, sraz pro mě ztratil na úžasnosti. Čekala jsem, že se bude víc hovořit o věcech blogování. U toho bych se možná diskutovat nebála. To je to, co jsme měli všichni společné, ale zároveň na to měl dozajista každý svůj osobitý pohled.
K blogu se pak na malou chviličku rozhovor stočil, netrvalo však dlouho a vše se opět stočilo do duchovní sféry, do které vidím jen krátkozrace. A že bylo již půl deváté, odešla jsem, ač bych se raději vypařila, abych svým loučením nenarušila průběh debaty. To však nebylo jediné, proč jsem odešla. Měla jsem důvod ještě naléhavější.

Bylo to poprvé, co jsem si v čajovně dala čaj, který mi fakt nechutnal. Gjokuro. Kapičky rosy vypadající jako drahokamy, vypovídají kandži. Vždy jsem toužila si dát konvičku právě tohoto čaje. Při ochutnávce na vernisáži výstavy kaligrafie mi připadal božský.
Gjokuro má nádhernou vůni, jeho chuť mi ale nečekaně sevřela útroby ještě hůř než nervozita. Dost jsem litovala, že jsem si jej dala. Navíc se mi po každém hltu krátkodobě zvýšil tlak, srdce začalo bušit jako splašené a začala jsem se třást. Přitom na té ochutnávce mi gjokuro připadalo tak skvělé!
Dala jsem si pistáciovou chalvu. Doufala jsem, že její mazlavá hutná sladkost, kterou mám strašně ráda, zažene peklo v mém hrdle. Na krátkou dobu to pomohlo. Ale pak se ta vlezlá pachuť zase vrátila. A že jsem toho dne měla jen malou misku müsli, jeden namazaný chleba a meduňkovou hašlerku, brzy mi začalo být slabo. Možná i proto na mě čaj tolik působil ohledně tlaku, tepu a třesu.
Během srazu jsem se také několikrát přistihla, jak strašně toužím někam zalézt a číst si tu knihu, kterou jsem si toho dne rozečetla. Poté, co jsem vylezla z čajovny, okamžitě jsem ji rozevřela a s nosem zabořených do stránek jsem se popaměti za šera vydala na tramvaj. Cesta domů byla dlouhá. Chtěla jsem, aby byla dlouhá. Chtěla jsem číst.
Asi v půli cesty začalo na můj podrážděný žaludek působit kodrcání tramvaje. Snažila jsem se co nejhlouběji ponořit do četby, šlo to ale čím dál hůř. Když jsem konečně vystoupila, dovlekla jsem se ke stánku s pizzou, kde jsem lačně snědla jeden kousek špenátové. Bylo mi hned líp, alespoň po stránce slabosti.

Doma jsem na chvíli ponocovala s knihou, dokud jsem ji úplně nedočetla. A pak nemohla spát. Chuť pekelného moku jménem gjokuro mi svírala krk i poté, co jsem si umyla zuby.
Jsem ráda, že dnes ráno už je to pryč.

Měj se krásně, J. Zase ti napíšu. A pokusím se, ať to příště není tak sáhodlouhé. Ráno již zvolna ztrácí na své křehké orosenosti. Do východních oken se opírají nelítostné letní paprsky. A ty máš jistě na práci zajímavější věci. Třeba četbu extrémně poutavých knížek...

Annika
 


Komentáře

1 V. V. | E-mail | Web | 27. července 2014 v 12:05 | Reagovat

J. Je to ten J., co si myslím, že to je? :) Moc děkuji za připomenutí skautských táborů. Čaj jsem se díky nim nenaučila si vychutnávat jinak i doma, poslední dobou na čaj vůbec nemám chuť, ale milovala jsem ty tábory. Takhle s odstupem času bych jela znovu, i když byly samozřejmě chvilky, kdy jsem si říkala: "To je můj poslední tábor." Celkem jsem byla na šesti, sedmého roku se rozpadl oddíl skautek...

U nás v knihovně seženeš vždycky všechno, protože si tu moc lidí knížky nepůjčuje. A když ne tam, určitě ve vedlejším městě, kde je velká knihovna. Opravdu velká. Ale vím, jaké to je, jen pro své směšné omyly nenacházím tak příhodné tituly. :)

Předpokládám, že je to ta knížka, kterou jsi včera večer ohodnotila pěti hvězdnými symboly na Goodreads? :) Já jsem si před tvým příchodem četla rozečtenou knížku o Anně Boleynové, ale moc mě to nebavilo. Hodinovou cestou domů (bohužel jsem chytla autobus, který objíždí všechny vesnice a nejede přímo po dálnici) jsem se však pořádně začetla. Konečně se něco děje, Jindřich se pře s Kateřinou o rozvod. :)

A co se týče srazu - mám na to vlastně podobný názor jako ty. Budu taky asi psát něco málo o tom. Mmm, myslím, že jsi řekla své jméno, ale nějak jsem si to do hlavy neukládala, přeci jen je to věc, kterou už vím. :) Ale alespoň jsi to neřekla jako já: "Jsem Vlasta, bloguju už pár let a píšu o všem možném. Nejsem moc zajímavá tak jedeme dál." :D Ale ano, ty a všichni ostatní, kterým do řeči vstoupil ten číšník či jak jej nazvat, jste byli chudáci.

No a co se týče, neboj, už budu končit :D, tvých prchavých letních rán jako takových, doufám, že zahodíš prchlivost a budeš o nich J. nadále psát. Piš mu o všem, co tě napadne, s upřímnou poetičností zacházej se svými prožitými slovy a s bezkudrlinkovým zdobením mu vylič, co máš na srdci. :) A třebaže básníkem být nechceš, můžeš prozaicky básnit, jako dnes, o sobě samé. :)

2 vitr71@seznam.cz vitr71@seznam.cz | 27. července 2014 v 13:12 | Reagovat

...cizí dopisy. Rád čtu dopisy napsané cizími lidmi. Vlastně strašně rád čtu jakékoliv dopisy. Probouzí to mou fantasii a baví mne dotvářet si příběhy, jež se za těmi dopisy ukrývají...
Líbí se mi Tvůj dopis. Již jen pro to, že mne dostal tam, kam se nemám šanci podívat. Kupříkladu na sraz blogerů,do pražských čajoven, co jsem tak miloval... a Tvá zmínka o lolita sukni, mi připomněla, spoustu dávných známých a přátel, co se v této komunitě pohybovali. Bylo hezké si nad Tvým článkem zavzpomínat.
Děkuji.

3 veronika veronika | E-mail | 20. listopadu 2014 v 17:43 | Reagovat

ta labuť je nádherná

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama