Je lepší ucho mít.

Japonismus v českém umění

20. července 2014 v 11:30 | Annika |  Tajemná říše žaponská
Již zhruba od poloviny května je možné v Salmovském paláci na Hradčanském náměstí navštívit výstavu, jež nese stejný název, jako tento článek. A vzhledem k oboru, který studuji, bylo pro mě skoro až povinností se na ni jít podívat. Že mi do toho ale pořád něco lezlo, dlouho jsem její prohlídku odkládala, až konečně přišel osmnáctý červenec a já v odpoledních hodinách vyrazila na Hradčany plná rozličných očekávání.


V první řadě jsem totiž asi týden předtím potkala na obědě spolužáka, který měl v té době z výstavy spoustu čerstvých dojmů, a samozřejmě se se mnou o ně podělil. Obzvláště za jeden postřeh jsem mu nekonečně vděčná. Varoval mě před velmi studenou klimatizací. A jestli se náhodou někdo z vás na výstavu chystá, varování přeposílám dál. Ono se to zpočátku nezdá; nejprve si říkáte, jak je tam oproti venkovním vedrům příjemně, ale po chvíli začnete klepat kosu.

Osmnáctého července byl velmi parný den. Cesta na Hradčany utekla poměrně rychle a Salmovský palác jsem našla velice rychle. Nakráčela jsem dovnitř do míst, kde jsem očekávala, že najdu pokladnu, a vzápětí mě zastavil dozorce a nasměroval mě k pokladně, která se nacházela úplně jinde, než jsem myslela, že by mohla být. Ve finále jsem potřebovala asi tři pokusy, než se mi ji podařilo najít, za což se poněkud stydím, jelikož byla celkem dost na ráně.
Ještě než jsem pak s horko těžko sehnaným lístkem vstoupila do prostor expozice, všimla jsem si další věci, na kterou poukazoval milý spolužák. Suché zahrady ve dvoře paláce. Tenkrát při obědě se vyjádřil zhruba tak, že vypadá jako nahrubo pohrabaná hromada štěrku s občasným kusem šutru. Nutno přiznat, že jsem s ním maličko musela souhlasit, ale tak děsné mi to nepřišlo. Naopak mi to připadalo jako celkem zajímavé zpestření, které se působivě doplňuje se sgrafity na stěnách paláce. Škoda jen toho rušivého fleku v rohu.


A pak jsem konečně již ukázala dozorci lístek a vstoupila do výstavních prostor. Ještě dřív, než jsem se začala rozhlížet okolo, jsem své smysly zaměřila na teplotu vzduchu a usoudila jsem: ten A. to zase s tou klimatizací přehnal, no jo, to jsou ti zimomřiví lidé. A šál, který jsem si vzala s sebou pro případ mrznutí, jsem nechala v kabelce. Zhruba v polovině expozice jsem však za něj začala být vděčná a rychle vzala svá slova v duchu adresovaná spolužákovi zpátky.
V první místnosti - či spíše předpokoji - promítali níže připojené video, které jsem již viděla předtím doma, tudíž jsem jej nesledovala, jen jedním uchem poslouchala hudbu, která mi pak zněla v uších po celou výstavu, a raději si prolistovala opodál položenou publikaci o vystavených exponátech.


Jedním z dalších dojmů spolužáka A. byl ten, že mu výstava připadala malá. Tento dojem s ním však snad jako jediný vůbec nesdílím. Přišlo mi to tak akorát. Zhruba šest nebo sedm pravda malých, ale vcelku zaplněných místností mi rozhodně málo nepřišlo. Že jsem si četla úplně všechny popisky, často i v japonštině, abych si procvičila kandži, a všechny vystavené předměty poměrně důkladně zkoumala, prohlídka mi trvala zhruba dvě hodiny.

Na výstavě bylo možno vidět jak díla českého původu, tak i díla japonská. Z českých děl šlo hlavně o díla výtvarná nebo o vázy. Bylo velice zajímavé vidět vedle sebe japonské dílo a pozorovat, jak moc a v čem se inspiroval Čech. Někdy to bylo velmi očividné, někdy mi chvilku trvalo, než mi došlo, oč jde. Například v jedné z posledních místností na zdi visel velký obraz skupiny koupajících se žen od českého malíře a vedle něj japonský dřevoryt se stejnou tematikou, ale jinak značně odlišný. Styl malby byl úplně jiný a já si říkala: to je taky japonismus? Kde? A až po chvíli přemýšlení mi došlo, že malíř se sice nesnaží napodobovat styl ani perspektivu japonských mistrů, ale okopíroval pózy postav. (A ještě později mi došlo, že jsem si s tím vůbec nemusela lámat hlavu, neboť na protější stěně se přesně o tom psalo v průvodním informativním textu.)
Díla českých umělců z konce devatenáctého a počátku dvacátého století, která byla stvořena pod vlivem v jejich očích poetického, exotického ráje snů Japonska, mi připadala nesmírně pozoruhodná právě tím, jak moc či jak málo a čím přesně se inspirovala a jak moc velký či jen minimální kýč z toho vyšel. Některá díla se mi opravdu líbila, třeba velký portrét paní Hrušové s dcerami od Vojtěcha Hynaise, situovaný do pokoje vybaveného orientálně laděným nábytkem. Jiné japonerie mi přišly spíše směšné - ale zajímavé. A nesprávně zavinutá kimona jsem našla asi jen tři.
Potěšilo mě i to, že součástí výstavy nebyly jen olejomalby, plakáty, dřevotisky a vázy, ale třeba i fotografie vily známého českého milovníka Japonska Joeho Hlouchy nebo z první inscenace Pucciniho opery Madama Butterfly v Národním divadle s Emou Destinnovou v hlavní roli. Puccini sice nebyl Čech, ale jeho opera patří mezi má oblíbená díla ovlivněná romantickými představami Evropanů o Japonsku, tudíž mě potěšilo, že jsem zde o ní našla zmínky.

Když jsem po zhruba dvou hodinách dokončila prohlídku, cítila jsem se spokojená a dostatečně kulturně naplněná a obohacená. Mrzí mě jen, že jsem se nedozvěděla víc o japonismu v literatuře, ale i tak mi výstava přišla povedená a jsem ráda, že jsem ji mohla vidět.

※ ※ ※

Výstava Japonismus v českém umění trvá až do 7. září, tudíž je stále ještě možné ji navštívit. Více informací najdete na oficiálních stránkách výstavy nebo na stránkách Národní galerie.
(Na těchto dvou stránkách jsem rovněž našla a následně použila v článku ilustrační obrázek a video. Fotografie zahrady je má vlastní.)

Annika
 


Komentáře

1 angelxheart angelxheart | Web | 20. července 2014 v 11:54 | Reagovat

Snad se mi na ni podaří podívat...velmi si mě navnadila, díky:)

2 V. V. | E-mail | Web | 20. července 2014 v 12:58 | Reagovat

Jo, klimatizace jsou občas pěkně otravné. Na Maltě mě z těch přechodů z rozpálených ulic do vychlazených budov často bolela hlava. :)

To je japonská zahrada, ne? Nebo jak se tomu říká. To barevné uspořádávání písku... moc se mi to líbí, je to zajímavé, ale nechtěla bych to udržovat. :D

Na stránky se podívám. Nevím, jestli se na výstavu půjdu podívat, protože až tak do toho Japonska zblázněná nejsem, nicméně je to pro mě tajemná a krásná vzdálená neznámá země, takže se ráda pokochám něčím s tím souvisejícím. :)

3 Annika Annika | Web | 20. července 2014 v 13:53 | Reagovat

[1]: To mě velice těší :-)

[2]: Já mám vždycky pocit, že mě z těch přechodů trefí. Pokaždé se mi udělá trošku slabo :-/ Naštěstí v Salmovském paláci to nebylo tak zlé. Chladno přišlo postupně a při výlezu než člověk vylezl na náměstí, prošel chodbou, kde se celkem dobře aklimatizoval :-)
A ano, je to japonská suchá "zenová" zahrada. A mě by o takovouto zahradu naopak pečovat moc bavilo :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama