Je lepší ucho mít.

Červenec 2014

Haiku (červenec 2014)

31. července 2014 v 14:00 | Annika |  Poetické pokusy
Nehybně zírám
stadion roní slzy
sedm ku jedné.

Prostor zastávky
pomalu zaplňují
přízračné tváře.

Slunce zapadá
nový den je však stále
příliš daleko.

Růžové cáry
červánků nad sídlištěm
už zase smutním.

Voda v bazénu
zároveň páchne chlórem
zároveň lidmi.

Zítřek přinese
nové neznámé známé.
Přiznávám. Mám strach.

Pole slunečnic
všechny květy svěšené
hromadný smutek.

Ze zlatých polí
na řičící dálnici
Vítejte v Praze!

※ ※ ※

Annika

Prchavá letní rána

27. července 2014 v 8:56 | Annika |  Dopisy pro nikoho
Praha, tělo v obývacím pokoji, hlava kdesi v čudu v modrých dálavách
Ještě napůl spící, rozcuchaná a toužící po šálku horkého čaje, jsem vyhlédla z otevřeného okna a nadechla se té nejkrásnější vůně, jakou můj nos za poslední dny cítil. V chladném ranním vzduchu byla cítit rosa a zeleň oživená noční bouřkou. Dýchala jsem plnými doušky, vždyť v posledních dnech bylo ovzduší tak suché a vyprahlé. Necítila jsem v něm ani kapku života. Až teď. Přenesla jsem se ve vzpomínkách do dávné minulosti, kdy jsem takováto rána zažívala na skautských táborech. Bosky jsem cvičila na louce, pozorovala trhající se cáry mlhy v korunách stromů v okolních lesích a těšila se, až mi služba v kuchyni obrovskou naběračkou naplní můj plechový hrnek černým čajem, který jsem si právě díky těmto ránům tak oblíbila. Vlastně by se dalo říct, že jindy než v taková krásná rána černý čaj nepiji, neb to pro mě nemá kouzlo. Černý čaj v pokoji a černý čaj na čerstvém vzduchu není totéž.
A při těchto úvahách, které dohromady netrvaly ani dvě vteřiny, mě najednou napadlo, že bych ti, milý J., mohla napsat svůj první dopis.

Jsme přece sestry

24. července 2014 v 17:59 | Annika |  Knihy
Nebýt mé milé blogové přítelkyně Vlasty, asi se o existenci této knihy vůbec nedozvím. Že ji však četla a následně recenzovala na svém starém blogu, nakonec byly naše cesty přeci jen zkříženy. Vlastina - nebo tehdy ještě Kariolina - recenze mě totiž velmi zaujala. Navíc, už jen tematika mi je blízká. Vždyť sama jsem starší sestra, a právě být starší sestrou považuji za cosi, co se nedá pořádně popsat - co se prostě musí zažít.
Sesterské příběhy mě moc baví číst. Jako malá jsem milovala Luisu a Lotku, Dvojčata v průšvihu nebo Nanynku a Málinku, jako starší jsem si pak velmi užila Sestry Makiokovy, Malé ženy, Rozum a cit nebo Pýchu a předsudek. I proto jsem se cítila téměř povinna si Jsme přece sestry přečíst. Další sestropříběh do sbírky!

Japonismus v českém umění

20. července 2014 v 11:30 | Annika |  Tajemná říše žaponská
Již zhruba od poloviny května je možné v Salmovském paláci na Hradčanském náměstí navštívit výstavu, jež nese stejný název, jako tento článek. A vzhledem k oboru, který studuji, bylo pro mě skoro až povinností se na ni jít podívat. Že mi do toho ale pořád něco lezlo, dlouho jsem její prohlídku odkládala, až konečně přišel osmnáctý červenec a já v odpoledních hodinách vyrazila na Hradčany plná rozličných očekávání.

Zaprášené střípky

16. července 2014 v 18:06 | Annika |  Poetické pokusy
Než začnu poetickou rubriku plnit novými, povětšinou nerýmovanými verši a rádobyverši, neodpustím si jedno ohlédnutí zpět. Už je to totiž více než rok, co jsem začala koketovat s žánrem haiku, s nímž v současnu koexistuji ve velmi volném vztahu.
Na starém blogu visí zhruba pětapadesát básní, které jsem někdy s vážností a někdy naopak spíše ze žertu zařadila právě pod žánr haiku. V tomto článku jsem čistě subjektivně vybrala ty, které považuji za ty podařenější nebo nesou význam, jenž je pro mě z různých důvodů důležitý.

Uvítací slova přivandrovalcova

15. července 2014 v 9:27 | Annika
Tak jsem konečně zde na novém blogu. Holala juchů!


...

Hm, dobrá, trochu to rozvedu.

Je to zvláštní pocit psát jinde, než tam, kde jsem působila předtím. Mít prázdný archiv, jiné rubriky a vědět, že až se článek zobrazí, bude napsán jiným fontem, než jsem byla doteď zvyklá. Ale to vše se brzy vstřebá. Změnu už to totiž dlouho chtělo.
Nicméně, většina věcí zůstane při starém. Dvě deníčkové rubriky, jedna o všednostech žití, druhá o japonsky laděných zážitcích, povídání o anime, o kultuře, o knížkách, a samozřejmě i tvořivé rubriky. Nechci ale ve svých článcích pokračovat ve stejném duchu jako na starém blogu.
Prvním bodem je onen deníček. Japonská rubrika zůstane úplně stejná jako její předchůdkyně, ale deník obyčejných věcí dostane novou podobu, která by měla mnohem lépe vyhovovat všem mým potřebám.
Ohledně "recenzních" rubrik jsem se ještě nerozhodla, jak to přesně vyřeším s tou o divadle a spol. U knižní a anime rubriky však mám jasněji. Články v obou se pokusím podat trošku strukturovaněji, více recenzně. Vždyť já kolikrát na starém blogu zapomněla v článku o knize zmínit třeba takovou věc jako jméno autora! Ano, obzvláště na svých knižních článcích se chystám řádně zapracovat. Aby byly trošku profesionálnější, přehlednější, čtenářsky přitažlivější - což asi nebude zrovna snadné, neboť young adult a novinky na pultech knihkupectví většinou nečtu. Lidé si dozajista budou chtít přečíst o něčem, co jim něco říká. Když jsem vydala článek o prvním dílu Hunger games, komentáři se to pod ním jen hemžilo. U článku o románu Óeho Kenzaburóa přibyl komentář jen od věrné V. Otázka je, jestli s tímhle mohu vůbec něco udělat, nebo ne. Protože drtivá většina blogerstva zná příběh Katniss a Peety, ale kdo kdy slyšel o chudáku Vrabčákovi? A větší část mé četby tvoří právě spíš ti nenápadní Vrabčáci, než literární celebrity typu Katniss, nebo když už, tak hvězdy ze staré školy jako je pan Darcy či Dorian Gray.

No, uvidíme...

Tvořivé rubriky zůstanou jako při starém. Dojde-li ke změnám, budou to spíš kosmetické úpravy. A že se člověk vyvíjí, je možné, že časem ještě přibudou rubriky nové... třeba Tajemná země žaponská očima toho, kdo v ní už konečně jednou byl. Kéž by.

Čemu bych se na tomto novém blogu ráda vyhnula, je používání fotografií vlastní osoby. Pravda, anonymní již dávno nejsem. Stačí si trochu projet starý blog.
Zde se však budu snažit svou tvář pokud možno neprezentovat. Ne proto, že bych se cítila být nepohledná - dost možné to je, ke kráskám z časopisů mám hodně daleko - ale čistě z toho důvodu, abych se nestresovala s tím, že mi na blog přijde někdo z těch lidí, které bych tady opravdu nechtěla, přečetl si nějaký můj osobněji laděný článek a pak hned v dalším našel známou tvář. Takhle se bude muset případně nejdřív hrabat nemalým archivem Království Bílých Růží.
Ačkoliv jsem na minulém blogu zahodila masku anonymity, své přátele a celkově všechny lidi, co se dostávali se mnou do kontaktu, jsem většinou kryla nějakou přiblblou přezdívkou, povětšinou šlo o květinu. Nevím ještě, jak to provedu zde. Na všechny ty fialky a pivoňky jsem si již zvykla. Ale na druhou stranu se mi nechce pokračovat ve stejné tradici. Vymyslím nové krycí kódy. Protože osobní jména svých známých používat v článcích nadále nechci. Možná, ale jen možná zavedu falešná jména. Stále víc se ale přikláním k tomu, že to vše nějak prokombinuji. Někomu nechám kytku, někomu vymyslím něco jiného, a ty, kteří se kolem mě nepohybují často, budu obcházet neutrálním stylem "jedna známá ze školy". Ale to vše je zatím ve hvězdách, uvidím, co vyplodím, až na takovouhle situaci opravdu přijde. Možná vymyslím pro jednoho člověka víc přezdívek, ať je to správně matoucí.

Dosti ale již blábolení, které přestalo mít hlavu a patu. Doufám, že se vám zde bude líbit stejně, nebo ještě lépe - víc než v mém starém království! Začíná nová éra! Banzai!

Annika
(bez staré dobré vlnovky na konci; na notebooku mi nejde vyťukat, rozhodla jsem se ji tedy vypustit)

____________________
Gif byl nalezen zde.